Moje víra a Medžugorje
Jmenuji se David, studuji třetím rokem na průmyslové škole a bydlím na církevním
internátu. Jako malý jsem byl pokřtěn, ale v Boha jsem při nástupu na internát nevěřil.
K začátkům víry jsem se dostal již v prváku, kdy jsem byl párkrát na mši, ale neviděl
jsem v tom smysl a bylo to pro mne 45 minut utrpení. V druháku už jsem začal trochu věřit,
ale nemohl jsem se ve víře pořád najít, spirituál na internátu mne nabízel první svaté přijímání,
ale já se pořád na něco vymlouval. Zlom nastal při návštěvě komunitního domu v Rakousku o
letošních prázdninách, kde jsem se byl podívat, tam jsem se poprvé modlil růženec a poznal
komunitu.
Když jsem se dozvěděl o Medžugorji, tak se mi tam absolutně nechtělo a možnost, že
bych tam jel jsem hned vyloučil. Mamka se o ní semnou bavila a říkala mi, že mám jet, že i skrz
mého závislého bratra to bude nejlepší, když pojedu letos, tak jsem o ní trochu přemýšlel.
Pobavil jsem se na toto téma s vychovatelem a ten mi řekl, že mám jet, když zameškám týden
školy, tak to není mnoho a Medžugorje mi dá víc než škola. Nakonec jsem mamce nechtěně
kývl, že pojedu, a tak mne přihlásila a oznámila mi, že už je vše zařízené, že pojedu, tak už mne
nezbyla jiná možnost než se smířit s tím, že jedu.
Na kolokviích, na kterých jsem se od Ivana dozvěděl o Medžugorji, byl i kamarád z
internátu, kterého jsem tam vůbec nečekal, když jsem se potom na toto téma s ním bavil, tak
říkal, že jede jeho brácha a nabídl mi možnost, že můžu jet k němu domů a potom, že nás oba
odveze do Piešťan, což jsem prvně bral jako shodu okolností, ale později, když jsem nad tím
přemýšlel, tak jsem si říkal, že to musí být Boží vůle.
První den v Medžugorji jsme měli svědectví o zjevení Panny Marie, nějak jsem na to
nevěřil, tak jsem se snažil vytáhnout to co by ho zpochybnilo, což se mi nepovedlo a po tomto
svědectví jsem na zjevení začal věřit a taky duchovně mne to velmi obohatilo. Potom jsme šli
na Križevac, po cestě jsme se modlili křížovou cestu, kterou jsem nijak emočně neprožíval a
ani, když jsme byli na vrcholu u kříže, možná to bylo i tím, že jsem byl po cestě unavený. Večer
jsme byli na adoraci, kterou jsem ani nevím, z jakého důvodu hluboce prožíval, modlil jsem se
a přemýšlel, tak že jsem ani nevnímal co říkají, chvílemi jsem měl pocit, že jsem snad i mluvil
s Bohem, vždy když toto nastalo, tak jsem zvedl hlavu k nebi, i když jsem nechtěl. Nebýt toho
davu lidí co tam byl, tak si ani nevšimnu, že adorace skončila.
Druhý den byl ten nejzajímavější, dopoledne jsme šli na Podbrdo, kde došlo právě ke
zjevení Panny Marie, nahoře jsme se pomodlili růženec, tuto modlitbu jen tak nezapomenu,
protože vidět všechny ty klečící lidi před sochou a vidět je modlit se a cítit tu obrovskou sílu,
kterou nám růženec dává je něco neuvěřitelného, osobně ho už beru jako silnou a důležitou
modlitbu. Odpoledne jsme si poslechli svědectví dvou chlapců z místního komunitního domu,
prvně jsem si zhlédli krátký film o matce Elvíře a stručně o historii komunity, u tohoto filmu
mne ukápla slza, je neuvěřitelné, co jeden člověk dokáže, a to ani nepotřebuje peníze, stačí
mu jen Boží požehnaní. První svědectví byl téměř klasický příběh závislého, který do komunity
vstoupil, ale co na mne zanechalo dojem bylo to, že dal přednost opakovaně drogám před
vlastním dítětem, ale není se čemu divit, vždyť droga ovládá člověka, tak že nemyslí na druhé,
ale jen na drogu. Druhé svědectví jsem bral velmi osobně, protože mne přišlo, že chvílemi
mluví o mne, šlo totiž o lenivého člověka, který svou leností později ztratil i smysl života, já
totiž taky nikdy nebyl pracovitý člověk a nerad bych skončil podobně, naštěstí jsem si řekl, že
něco ze sebou musím dělat, a tak i činím. Ještě jsme navštívili dívčí komunitní dům, kde jsme
si taky poslechli 2 svědectví a poznali, jak tato komunita pro dívky vznikla a jaká jsou pro dívky
pravidla. Kolem 11 večer jsme šli ještě jednou na Podbrdo, toho výšlapu nelituji, protože jsem
se mohl v přítomnosti jen pár z nás pomodlit a na chvíli úplně vypnout, což v té tichosti a tmě
bylo velmi pěkné a cítil jsem na duši takový pokoj, že jsem nevnímal tu únavu z toho celého
dne.
Další silný moment pro mne byl, když jsem předříkal můj první Zdrávas, bylo to první
večer v Chorvatsku u moře, kdy jsme se šli pomodlit růženec k vodě, ze svíček jsme udělali
kříž, a tak byla krásná a klidná atmosféra, jen nám do modlitby tiše zpívaly vlny. Seděli jsme v
kolečku a postupně dokola jsme předříkávali Zdrávasy, jelikož jsem byl nejméně věřící a
růženec jsem se před Medžugorjí nemodlíval, tak bylo pro mne těžké se překonat a vzít si tu
jednu část desátku, ale nakonec jsem se překonal a za pomoci kamaráda jsem ji předříkal, za
co jsem velmi rád a celý růženec jsem, tak mohl konečně prožít naplno. Další den ráno jsme
se modlili další růženec, než jsme se začali modlit, tak nám Robo řekl, ať se zamyslíme, jak
jsme se cítili před a po modlitbě, když tak nad tím přemýšlím, tak většinou před všemi růženci
jsme byli jako stádo koní a po růženci jsme byli všichni v klidu, po těsném skončení jsme ani
nemluvili nahlas. Tedy tato modlitba, kterou nám dala přímo Panna Marie, je opravdu, tak
silná, jak se o ní povídá, a to ani nemusím psát příklady jaké zázraky se díky ní dějí.
Domů se mi vůbec nechtělo, tak skvělý zážitek, a tak silné duchovní obohacení co mne
tato cesta přinesla je skutku neuvěřitelný. Konečně jsem byl schopný se překonat abych se šel
domluvit k prvnímu svatému přijímání a taky teď rád navštěvuji kapli u nás na internátě, což
dříve byl pro mne celkem problém. Jsem velmi i rád za nové lidi, které jsem poznal, za ten
krátký čas jsme toho spoustu společně zažili. Teď si taky rád vzpomínám na citát od matky
Elvíry, která jednomu závislému, který ji řekl, že nevěří v Boha odpověděla: „Ty se modli, já
budu věřit za tebe.“, dříve jsem to dělal přesně naopak, věřil jsem, ale nemodlil se.
David