MYŠLIENKY NA TÝŽDEŇ

Myšlienky na týždeň

30.9.2022

Prevládajúca slabina

V duchovnom živote sa nedá napredovať, ak nepracujeme na tom, čo je skutočne podstatné. Každý má niekde silné a inde slabé stránky. Z nich je najnebezpečnejšia jedna, čo prevláda nad ostatnými. Je to defekt v nás, určitá nedokonalosť, ktorá vplyv nad naším spôsobom cítenia, posudzovania, usudzovania, vôle a konania. Táto nedokonalosť má v nás nejaké prepojenie s našim temperamentom. Z tejto nedokonalosti potom pramenia aj mnohé ďalšie. Je to niečo vo vnútri. Oslepuje nás to, takže konáme hriech.

Je nebezpečnou, lebo môže prekrútiť naše dobré kvality (ako pýcha vie pokaziť pracovitosť). Môže poškodiť aj dobré túžby, zbožné túžby. Napr.: muž prirodzene inklinuje k jemnosti, ale trpí ženskosťou, tak jeho jemnosť sa degeneruje v slabosť, k láske pohodliu, pôžitkárstvu až stratí energiu práce. Iný muž inklinuje k sile, ale pokiaľ nechá voľný priebeh svojim emociam, jeho sila sa premení v násilie.

Zlo sa vždy snaží nejak prevrátiť to, čo je dobré. V každom z nás je mix dobrého a zlého. Keď sme v stave milosti, tak zdokonaľované je najskôr to, čo je v nás najlepšie a potom žiari na to, čo je menej dobré. Niekto viacej inklinuje ku kontemplácií, niekto viacej ku činnosti. Musíme dať pozor, aby naša silná stránka nebola nakazená touto slabinou: „Nebeské kráľovstvo sa podobá človeku, ktorý zasial na svojej roli dobré semeno. Ale kým ľudia spali, prišiel jeho nepriateľ, pri sial medzi pšenicu kúkoľ a odišiel“. (Mt 13, 24 – 25) Berúc toto všetko na vedomie, zlo v nás môže kedykoľvek vyskočiť, ak si nedáme pozor na naše slabiny.

Evidentne je dôležité poznať svoju slabinu a nemať ilúziu o sebe. Náš nepriateľ ju dobre pozná a využíva ju v boji proti nám. V našom vnútornom chráme je to slabé miesto, ktoré nie je dostatočne chránené teologickými a morálnymi čnosťami.

Začiatočník, ktorý je so sebou úprimný, ľahko spozná svoju slabinu. Neskôr sa viacej skrýva a môže sa tváriť ako čnosť – pýcha sa preoblečie a tvári ako veľkodušnosť, alebo zbabelosť sa skryje za pokoru.

7 spôsobov, ako identifikovať svoju prevládajúcu slabinu podľa o. Lagranga:

1. Požiadajte Boha, aby vám to ukázal, aby nám dal svetlo spoznať to. (On odpovie… otázka je, či budeme počúvať?). Bolo tradíciou cirkvi modliť sa k Duchu Svätému, aby sme spoznali svoje hriechy. Požiadajte o milosť a potom skúmajte veci, ktoré vás zaujímajú, najmä počas modlitby. Aké problémy alebo myšlienky vás najviac rozptyľujú, keď sa snažíte sústrediť a spamätať sa? Nad čím premýšľam, keď vstanem, keď som sám, keď pokojnú myseľ? Konkrétne sa obrátiť na Ducha Svätého, anjela strážneho, Sedembolestnú Pannu Máriu – Novéna.

2. Opýtajte sa: Čo ma robí šťastným alebo smutným? Nie všetko, čo spôsobuje tieto emócie, je samozrejme chyba, ale sú to stopy.

3. Čo motivuje moje činy? Najmä tie moje hriešne? Motív je obrovský. Je to strážca pri bráne duše. Buď úprimný. Ak mi vzniká sled hriechov, je dobré nájsť tú príčinu. Niekedy to môže byť strach, z ktorého vznikne hnev. Čo spôsobuje nevernosť milosti, prečo sa nerozvíja môj nábožný život? Prečo nie som šťastný? Aká čnosť mi chýba? Mnohí sa jednoducho málo modlia.

4. Čo si iní myslia, že je moja hlavná chyba? Váš partner vám to asi už povedal.

5. Opýtajte sa sami seba: „Čo ma najviac pokúša?“ „Aká je moja slabá oblasť?“ Diabol to určite vie a pravdepodobne tento tlakový bod dosť často stláča.

6. Aký je môj temperament. Inú slabinu má sangvinik ako cholerik. Temperament sa dá formovať. Kristus nemal v tomto zmysle temperament, lebo nemal slabiny, všade bol vyvážený.

7. Napokon vo chvíľach skutočnej horlivosti nás inšpirácie Ducha Svätého žiadajú o obetu tejto konkrétnej chyby. Ak ťa Boh žiada, aby si niečo také urobil, má to svoj dôvod.

Bola by to milosť stretnúť svätca, ktorý by nám povedal: Toto je tvoja slabina a toto je najlepšia cesta milosti, ktorá ťa privedie k zjednoteniu s Pánom. V tomto duchu vidíme ako Pán použije prímenie pre bratov Jána a Jakuba – synovia hromu (Boanerges) (Mk 3,17. Títo bratia chceli, aby zostúpil oheň na mesto, ktoré ich odmietlo (Lk 9,55). V škole nášho spasiteľa sa títo učeníci stali jemnými dušami. Apoštol Ján vedel ku koncu kázať už len o láske.  Ján nestratil svoju horlivosť, smäd po spravodlivosti, ale bolo to obnovené a obohatené s veľkou jemnosťou.

3 spôsoby, ako zabiť prevládajúcu chybu:

Úprimná modlitba

Musíš to chcieť. Modlite sa niečo ako – „Pane, zbav ma čohokoľvek v mojom živote, čo ma od teba drží.“ A myslite to vážne. Sv. Louis Bertrand: Pane, tu vypáľ, tu rež, tu nechaj vyschnúť vo mne všetko, čo mi bráni ísť k tebe, aby si ma ušetril pre večnosť.

Spytovanie svedomia

Nestačí na to len myslieť. Sv. Ignác z Loyoly radí: Zapíšte si, koľkokrát ste padli na túto chybu do týždňa. Prípadne ako veľmi nás to priťahuje k slabine, mení sa to? Ak sa to zlepšuje pozor na pýchu, aby sa to nepokazilo.

Urob nejaké pokánie

Toto pokánie môže mať podobu modlitby, chvíle ticha, vonkajšieho alebo vnútorného umŕtvovania. Vyvoláva to v nás lepšie vnímanie a citlivosť, aby sme do toho nespadli. Niektorí sa rozhodli platiť almužnu za nadávky. Srdcom pokánia je ochota trpieť.

Mnohí sa musia najskôr zbaviť zbabelosti a ľahostajnosti. Existuje mýtus, že naša povaha je nemenná a my sa nevieme zbaviť slabostí. Je to zbabelosť. Citujúc svätého Augustína, Tridentský koncil vyhlásil: „Boh nikdy neprikazuje nemožné; ale keď nám dáva svoje prikázania, prikazuje nám robiť, čo môžeme, a prosiť o milosť, aby sme dosiahli to, čo nemôžeme.“ 

Duchovný zápas je ešte dôležitejší než víťazstvo.

Ten, kto prestane zápasiť, opustí vnútorný život, nenapreduje k dokonalosti.

Nemôžeme uzavrieť mier s našimi slabinami.

To by bolo proti láske k Bohu a všetkému, čo nás učí, aj o spáse duší.

kaplán Tomáš

—————————————————————————————————————————————-

16.9.2022

Dnes som bol v lese. Ráno nádherne voňal, žalude padali, mach sa zelenal, proste krása a ako
povedal Dostojevsky: „Krása spasí svet“. Jedna z vecí, ktorú veľmi potrebujem, je vedieť si vychutnať
danú chvíľu, musím sa to naučiť, lebo mi život utečie medzi prsty. Ale o tom som písať nechcel, takže
sa vraciam späť do lesa. Čo som tam vlastne robil? Nooo, nerobil som si tam rannú meditáciu, taký
pobožný nie som a ani som nepodporoval zdravý životný štýl, lebo sa vraví, že skoré vstávanie
prospieva zdraviu, na to som lenivý a rád spím. No, ale predsa som dnes vstal skoro, aby som tam bol
zavčasu. Nie kvôli vychádzajúcemu slnku, ale úplne z jednoduchého dôvodu. Skrátka milujem
zbieranie hríbov a teraz je čas. Pýtate sa, či som niečo našiel? Dobrá otázka a je aj na mieste.

Nachodil som sa jak somár a podarilo sa mi ukoristiť 15 dubákov. Nie je to veľa, čiže úplne spokojný
nie som, ale nie je to najhoršie. Lenže priznám sa, že som čakal viac, pretože podmienky pre rast,
podľa môjho usúdenia, boli splnené. Ale asi nie dostatočne. Takže pome na to. O aké podmienky ide?
Hríby potrebujú teplo, slnečné lúče, nie moc vetra, aby nevyfúkal vlahu, spln a vlahu. Ale toto všetko
teraz bolo, teda až na jednu vec a to je vlaha. Stačí jedna nesplnená podmienka a nerastú.
V poslednej dobe však pršalo, ale predtým bola dlhodobo počas dvoch mesiacov bez dažďa zem
úplne vyprahnutá, takže hoci boli pršalo, tak asi nestačilo.

Môžeme mať v živote všetko, ale ak nám chýba vlaha, nenapredujeme. Potrebujeme vlahu, ktorou je
Duch Svätý, milosť Božia. Môže sa nám stať, že práve v tomto období sa intenzívnejšie obraciame
k Bohu a máme pocit, že sa nič nedeje. Treba byť trpezlivý, lebo ak sme dlhodobo nenavlažovali
srdce, je vyprahnuté a potrebuje čas. Lebo som presvedčený, že ak teraz ešte zaprší, tak už by to
malo stačiť na rast dubákov. Pár dažďov nestačilo, ale ten ďalší už môže. Boh ti chce povedať, aby si
sa nebál. Nech by tvoj život bol akýkoľvek, nech by si sa cítil ako najväčší hriešnik, treba byť trpezlivý,
lebo Láska Pána, nepozná hraníc, je neobmedzená, chce sa na nás vylievať. Jediné, čo Pán od nás
žiada, nie je dokonalosť, ale dôvera. Láska nie je o pocite, nemusíš ju cítiť, ale môžeš jej veriť. Ak my
uveríme Láske, ak my uveríme tomu, že sme milovaní, to potom ľahšie aj naši blízky uveria Láske.

To, čo potrebujeme, je vedieť o tomto milosrdnom dotyku Boha, ktorý ťa pozná skrz naskrz a miluje
ťa s celým tvojím príbehom. Pozná každý detail tvojho života a nebridí sa ho a ani teba. Nepomýlil sa,
keď ťa stvoril, ale nanovo ťa chce budovať, teda teba i mňa, lebo prvý hriešnik, som ja. Neboj sa,
nechaj Pána dotknúť sa tvojho srdca, volaj k nemu v pokore, aby ťa osviežil a naplnil svojou milosťou
a potom čakaj a dôveruj.


Pracujeme na sebe po ľudskej stránke a to treba. Netreba sa báť učiť sa prejavovať a pomenovávať svoje emócie. Netreba sa báť učiť sa zvládať konflikty. Netreba sa báť učiť sa dávaniu hraníc. Netreba
sa báť učiť sa myslieť na seba a na druhých. Netreba sa báť učiť sa otvorenosti a úprimnosti v láske.
Ak to nevieme, nevadí, všetko sa dá naučiť. Ale popri tomto všetkom, nebojme sa pozvať toho
najláskavejšieho Pána, ktorý s nami počíta a potrebuje nás, aby vstúpil a objal nás, aby sme vedeli,
aké ja krásne keď sme milovaní a môžeme nanovo milovať, dokonca aj tých, ktorý nám totálne lezú
na nervy, alebo nás veľmi sklamali.
Prajem vám aj sebe odvahu, vstúpiť do tohto príbehu, do lesa našich životov. Nebojte, nie ste sami.

Váš o. Michal




————————————————————————————————————————————–

Nekaz si radosť……..


        Večer prvého dňa v týždni prišiel Ježiš tam, kde boli učeníci. Zo strachu pred ®idmi mali dvere zatvorené. Postavil sa medzi nich a povedal: „Pokoj Vám!“ Keď učeníci uvideli  Pána zaradovali  sa . Tomáš, jeden z dvanástich, nebol s nimi, keď Ježiš prišiel.
Ostatní učeníci mu vraveli: „Videli sme Pána!“ On im však odpovedal: „ Pokiaľ neuvidím na jeho rukách jazvy po klincoch a nevložím svoj prst  na miesto klincov a nevložím svoju ruku do jeho boku neuverím“. (Porovnaj Jn 20.19-31)
        Na biblický príbeh o „neveriacom“  Tomášovi možno pozerať i z nevšedného uhla pohľadu. Tomáš totiž možno nebol „neveriaci“ , ale iba závistlivý. Závidel, že neprežil to, čo ostatní. Závisť nič dobrého človeku neprináša. Čo s tým?
        Bol Tomáš neveriaci zo závisti?
Napriek tomu, že každý z apoštolov, ktorí videli na vlastné oči vzkrieseného Ježiša poskytol Tomášovi presvedčivé svedectvo, nechcel uveriť. To, že neverí môže byť spôsobené závisťou. Je možné vytušiť jeho myšlienky:“ Prečo som s ním nemohol byť? To nie je spravodlivé.“ Namiesto toho, aby priznal svoju závisť sa hrá na múdreho.

Nekaz si radosť, ktorú máš,
tým, že budeš dakomu závidieť dačo, čo ty nemáš
Naša neprajúca závisť nám pôsobí veľa ťažkostí. „Prečo nemôžem mať to, čo majú iní.“ Závisť je veľmi hlúpa neresť.: nezíska nič pre seba, iba zlý pocit a pokazené vzťahy. Závisť vzniká ako z nedostatku  úspechu, tak i zo súperenia. Uvedomenie si väčšieho  „súperovho úspechu“ (i keď iba zdanlivého) uvádza mnohých ľudí do pocitu ohrozenia. Od detstva sme boli v škole porovnávaní a poštvávaní proti iným a oni proti nám, čo v mnohých ľuďoch zanechalo celoživotné jazvy. Tak sa v našich srdciach zahniezdila závisť-„ keby som tak bol ako….“,  „keby som mal tak ako…..“
        Závisť nám prináša smútok z dobra, úspechu a šťastia druhého. Nám samým ale závisť nič dobrého neprináša, nerobí nás šťastnými. Závisť je ako jed, ktorý si sami podávame- zle je iba nám. Pre závisť zabúdame na radosť z toho čo máme, čím sme, pretože sa zamestnávame tým, čo nemáme, ale tí druhí to majú. Pápež František v priebehu svojej inauguračnej reči (19.03.2013) povedal: „Závisť špiní život.“

Liek na závisť
        Kto sa chce vyliečiť so závisti, nemôže ju iba tak potláčať. Najprv je potrebné v sebe hľadať to, čo ju (od detstva) vyvolávalo. Je potrebné v sebe hľadať tie poranenia lásky, ktoré sa stali zdrojom závisti. Potom je treba sa s tým všetkým obrátiť k Bohu   a jeho bezpodmienečnej láske ku každému z nás. On stvoril každého z nás ako jedinečnú, neopakovateľnú bytosť. Každého stvoril s jedinečným poslaním a povolaním. On miluje každého z nás konkrétne a s každým z nás počíta. A hlavne: s nikým nás neporovnáva.


Prežívanie lásky, ľudskej i Božej, potom v človeku postupne uspokojí nenásytnú túžbu byť milovaný, všímaný a docenený. Objav presahujúcej lásky spôsobí, že  si závistlivec môže zamilovať i svoj vlastný život a nemusí sa porovnávať s druhými, pretože môže žiť pod pohľadom absolútnej lásky Božej. Pokiaľ týmto všetkým človek prechádza, nemusí sa trápiť so svojími nedostatkami,  ale sa môže radovať zo všetkých darov, ktoré má a dostáva –  od Boha, od života a od ľudí vo svojom okolí.
 

Božia prozretelnosť – CENACOLO – nás previedla cez úzku bránku do života, aby sme sa stali z posledných prvými. Smelo! Pán sa chce presláviť cez nás, svojich miláčkov.

Peniaze a biznis sa stali centrom sveta. ľudia prerátávajú a
pretvárajú sa na čísla, ale my, „Cenacolini“, máme skúsenosť lásky. Spoznali
sme pravdu. Buďme ostražití a nedopusťme, aby nám materializmus ukradol
srdce, ktoré sa naučilo tĺcť za Boha a za bratov. Veľa sme dostali a Boh od
nás veľa pýta. Buďme svetu SVETLOM.


Najväčší znak Božej lásky je Ježiš Kristus! Kvôli nám sa stal človekom,
kvôli nám sa dal ukrižovať, umrel a vstal z mŕtvych, kvôli nám ostal živý v
Eucharistickom chlebe. Podľa Evanjelia ho spoznáme. Pri spovedi mu
dovoľujeme, aby nás oslobodil. Pri svätom prijímaní je sila v našich
slabostiach.

Litánie za pokoru.

“ Ježišu, tichý a pokorný srdcom, vyslyš ma!
Od túžby, aby som bol vá?ený, osloboď ma, Ježišu!
Od túžby, aby som bol milovaný,   -„-
Od túžby, aby som bol oslavovaný,    -„-
Od túžby, aby som bol stredom pozornosti,   -„-
Od túžby, aby som bol chválený,  -„-
Od túžby, aby som mal prednosť pred inými, -„-
Od túžby, aby sa ma pýtali na radu,         -„-
Od túžby, aby sa súhlasilo s mojimi názormi, -„-
Od túžby, aby ľudia chápali a uznávali moju dobrú vôlu, -„-
Od strachu, aby som nebol pokorovaný, -„-
Od strachu, aby mnou ľudia neopovrhovali,  -„-
Od strachu, aby ma ľudia od seba neodháňali,  -„-
Od strachu, aby som nebol tupený,        -„-       
Od strachu, aby som nebol zabúdaný,    -„-
Od strachu, aby som nebol zosmiešňovaný,  -„-
Od strachu, aby so mnou nezachádzali nespravodlivo,    -„-
Od strachu, aby som nebol podozieraný, osloboď ma , Ježišu!

Aby iní boli viacej milovaní ako ja, Ježišu, daj mi milosť, aby som po tom túžil!
Aby iní rástli vo vážnosti a ja aby som bol umenšovaný,
Aby sa iní uplatňovali a ja aby som bol odstrkovaný,
Aby iní boli chválení a ja zostal nepovšimnutý,
Aby sa iným dávala vo všetkom prednosť predo mnou,
Aby sa iní stávali viacej svätými, ako ja, len keď sa ja stanem natoľko svätým, koľko môžem, Ježišu, daj mi milosť, aby som po tom túžil.“

Svedomie a charakter, Peter Cibira

V prvom rade sa chcem priznať, že tu stojím pred vami s veľkou pokorou. Nie je pre mňa jednoduché hovoriť všeobecne, pretože viem, že každý jeden ľudský údel je iný, každý problém si zasluhuje samostatné a pozorné vypočutie. Preto aj prosím, ak by ste sa nezhodli s tým, čo budem rozprávať, o zhovievavosť a dôveru, že tieto slová chcú pomáhať, a nie sťažovať život.
Začnem niekoľkými spomienkami. Nejde však o môj príbeh a moje spomienky, ale o otázku v čom vlastne žijeme. Je to z pozície pastoračného kňaza, ale otázka smeruje na všetkých – v čom žijeme všetci, čo je to za svet?

Prvá spomienka smeruje k rozvedenej žene, ktorá hovorila zhrozene o svojom synovi: má všetky vlastnosti ako jeho otec. Keď nabúra auto, povie, aby som to zaplatila a že na vine je vlastne krstný, ktorý ho navigoval. Keď narazí na ľudí, ktorí sa nebránia, dokáže ich vyžmýkať a tešiť sa, ako ich dostal. Dievča sa s ním rozišlo, pretože mu išlo len o neho… Druhá spomienka je pre mňa ešte desivejšia: ®ena sa veľmi sťažovala na svojho muža. Bolo tam takmer všetko: od náznakov sexuálneho násilia, iného fyzického násilia až po cez nôž na krku, rozprávanie o deťoch, ktoré k nim nechodia, pretože s týmto otcom nechcú nič mať, rozprávanie arogancii, nekorigovanom kriku, nadávkach, o náznakoch nevery… Po niekoľkých týždňoch prišiel za mnou  aj spomenutý muž. A tiež rozprával: že on vlastne ani nemá hriechy (okrem vynechaných nedeľných omší), že je dobrým otcom a manželom, má dobre vychované deti a má z nich radosť, má záujmy, ktoré ho tešia, má dobré zdravie. Jednoducho mužský ideál!  A ja len počúvam a pýtam sa sám seba: kde je pravda? A ako vlastne ľuďom veriť? A prečo mnohí ľudia, vedia bez mihnutia oka vyžmýkať aj najbližších? A ako je možné, že ľudia s úplnou samozrejmosťou a naplno sľubujú lásku, vernosť, a stačí len málo času a tieto slová zostanú prázdne? A mohli by sme pokračovať.

Každopádne niečo nie je v poriadku. A zdá sa, že našich časoch ešte viac ako voľakedy.
Chcel by som sa preto dnes zamerať na svedomie. „Ty nemáš svedomie,“ kričí žena na muža, „celú noc som nemohla zatvoriť oči, pretože som nevedela, kde si, a ty si zatiaľ sedel celú noc v krčme!“ A on odpovedá: „A ty si myslíš, že ja som v tej krčme spal?“ Alebo poznáme ľudí, ktorí vedia ublížiť, ponížiť, vydierať, zdierať, a pritom pokojne spávajú, dokonca pokojne chodia do kostola. A môže to byť naoko slušný človek, dobrodinca, dokonca možno kňaz či človek v podobnej profesii. A my sa čudujeme, a sme pohoršení, a nejde nám to do hlavy. To všetko je z toho, že vychádzame z predpokladu, že všetci ľudia majú svedomie. A predpokladáme, že majú viac či menej svedomie podobné nášmu. Lenže to nemusí byť pravda. Niekedy je svedomie bezzubé, nehryzie, nerobí výčitky, dokonca akoby nebolo.

Na svedomie máme viacero definícií. Katechizmus hovorí o vnútornom hlase človeka, ktorý rozlišuje medzi dobrým a zlým, psychiater Frankl hovorí, že je to orgán duše, slovenský psychológ Stríženec hovorí, že je to vnútorné posudzovanie vlastných činov, kde pri plnení hodnôt nás toto posudzovanie vedie k vlastnému odmeňovaniu, pri neplnení k trestaniu. Od psychológov sa učíme, že v živote každého človeka ide najskôr o obdobie heteronómie, teda akomsi splynutí s inými. To potom prerastá do autonómie – to je štádium, kedy sa vonkajšie normy stanú vnútornými. To prvé obdobie je zväčša do deviateho roku života a dôraz je: pozor na trest. Lenže nie každý musí prejsť do druhej fázy. Mnohí kriminálnici si tento základný postoj držia po celý život. Po tomto období nasleduje tzv. konvenčné obdobie, kedy sa človek riadi „ja pre teba, ty pre mňa“. Vraj sa takýmto postojom vyznačuje veľká časť ekonomicky vzdelaných politikov. Je to tiež obdobie, kedy veľmi záleží na skupine s ktorou sa človek stotožní. Normy skupiny sa stávajú dôležitejšími ako vlastné postoje a názory. Skupina odmeňuje i strestá. Po tomto období môže prísť človek k tzv. post konvenčnému svedomiu. Je to prijatie svojej osobnej zodpovednosti, osvojenie si hierarchie hodnôt. Prichádza k zvnútorneniu noriem a zákonov – teda už sa nedodržiavajú len pre odmenu či trest, ale preto, že sa stali súčasťou vnútorného presvedčenia. K takémuto dozrievaniu prichádza zväčša po dvadsiatke. Ale psychológovia upozorňujú, že tento stupeň dosahuje pätina, maximálne štvrtina populácie. A samozrejme, existujú rozdiely medzi tým, ktoré normy či hodnoty si človek zvnútorní. V Čechách sa psychológ Vacek vyhral s číslami. Spočítal si, že ak snemovňa parlamentu má 200 poslancov, potom, podľa predložených čísel sa dá hovoriť, že v Českom parlamente sedí 40, max. 50 zrelých ľudí! Možno je niekedy lepšie nepočítať!

Prelomom či skúškou našej zrelosti, nášho post konvenčného svedomia je zväčša politická funkcia, získanie vplyvu, moci a bohatstva! Nie je teda náhoda, že často máme pocit, že funkcie menia človeka na nepoznanie.

Nie je asi potrebné hovoriť, že na formovaní svedomia sa podieľa nesmierne veľká škála vplyvov: citová klíma v rodine, rodičovské vzory, sociálne prostredie, celková klíma v spoločnosti… A v tomto duchu sa dnes dá hovoriť o veľmi širokom ohrození, dokonca tiež o organizovanom ohrození (vplyv televízie, vzory úspešných a vplyvných ľudí…)
Svedomie by malo byť indikátorom dobra a zla. Iste ide o hodnoty, ktoré si nesieme, ale aj o obraz vlastného ja, sebaobraz. Ten môže byť reálny, ale aj nemusí. Človek si celkom prirodzene pomáha obrannými mechanizmami. A tie potrebujeme všetci. Inak by nás vedomie zla zadusilo. Správne a zdravé je však nájsť primeraný spôsob týchto mechanizmov. V zásade sa dajú obranné mechanizmy rozdeliť predovšetkým do dvoch skupín: útok a únik. Ak by sme ich chceli predsa priblížiť bližšie, tak za zmienku stojí „racionalizácia“. To je keď chceme nerozumené ospravedlniť rozumnými dôvodmi. Veľmi je to časté u alkoholikov, ktorí takmer vždy majú vysvetlenie, prečo museli siahnuť po alkohole. Ďalší zo spôsobov obrany je „projekcia“. To je keď sa vyhovárame na to, že predsa všetci klamú, všetci kradnú, alebo keď svoje zlé stránky, svoje tiene premietame na druhých: on provokuje, on je nervózny…, teda hľadáme obetného baránka za naše chyby. Ďalšia možnosť je „vytesnenie“, teda keď si podvedome nepamätáme na zlé veci, keď nepripúšťame ani diskusiu o našich chybách. Vytesnenie patrí asi k najmasívnejším obranným mechanizmom.

A je tu ešte jedna možnosť svedomia, ktoré nehryzie, alebo ktoré akoby nebolo. Voľakedy sa tomu hovorilo „psychopat“. Dnes sa toto slovo stalo hanlivým a tak sa odborne nepoužíva. Ide o ľudí, u ktorých sú zvýraznené niektoré črty osobnosti, iné sú potlačené. Ide o ľudí, ktorí majú nadmerný záujem o seba, sú citliví na normy a mienku iných. Je to akási zlá architektúra osobnosti. Taký ľudia nepoznajú pocit viny; emócie neprežívajú ale len predstierajú; nevedia zobrať zodpovednosť na seba, ale vždy sú vinní iní; po odhalení ich zlyhania sa urazia a nekomunikujú a vracajú sa, keď sa na všetko zabudlo; pravda je pre nich to, čo zodpovedá ich postojom a presvedčeniam; sú manipulátori (všetko robím len pre vaše dobro, všetko pre pokoj v rodine, pre pokoj v cirkvi, ak som urobil chybu, tak to malo byť dobré pre nás všetkých…). Nemajú skutočných priateľov a sami nie sú priateľmi, ale iných používajú a využívajú. Ich podvedomým cieľom je moc a absolútna kontrola nad všetkým a každým. Preto nie je prekvapujúce, že tieto typy osobností často nájdeme medzi riadiacimi pracovníkmi (podľa prieskumov tieto vlastnosti vykazuje 18% ľudí v riadiacich pozíciách). Z hľadiska výkonu, materiálneho zisku to môžu byť veľmi úspešní a obdivovaní ľudia. Len sa s nimi a pod nimi ťažko žije.
Ešte pomenujme jednu skupinu, ktorej svedomie je veľmi divné. Fanatici. Tí neakceptujú iných, nepoznajú rôznorodosť (tá ich ohrozuje), milujú myšlienky a citáty viac ako ľudí. Už niekoľko desaťročí upozorňujú sociológovia, teológovia, politológovia, že v našom svete rastie počet fanatikov rôzneho razenia – od náboženstva po politiku.
Vraciam sa k pôvodnej otázke: v akom svete žijeme. Nepopisujem svet, ale nás ľudí. Ani najväčšie technické vymoženosti, ani najdokonalejšie vedecké poznatky, ani neprestajné inovovanie a zdokonaľovanie vyučujúcich metód nás neuchránili (a asi ani neuchránia) od toho, aby naše spolužitie nebolo problematické a boľavé. Preto sa skôr zameriavam na otázku, čo je liekom!? Čo to vlastne zlyháva, keď zlyháva svedomie? Čo je opakom všetkých tých menovaných nedostatkov v deformovanom svedomí?

Časť odpovede som našiel u Alexandre Havarda. Po svete robí kurzy pre lídrov, ktoré spájajú duchovnosť, morálku a podnikavosť. Zvláštne na tom je, že svoje kurzy a svoje premýšľanie postavil na klasickej náuke o čnostiach. Aj keď sa venuje predovšetkým lídrom, jeho uvažovanie sa mi zdá vhodné pre každého človeka, ktorý zápasí o kúsok dobra na tejto zemi.
Mnohí poznáte príbehy detí, ktoré sa vo svojich pätnástich rokoch zdali ako predurčení k tomu, že z nich vyrastú veľké osobnosti. Ale keď ich stretnete v štyridsiatke, zistíte, že z toho nič nebolo. A opačne – pri dieťati môžete mať pocit, že z neho nikdy nič nebude, že je to plaché dieťa, ale budúcnosť ukáže, že sme sa mýlili. Niečo podobné je aj vo svete dospelých – niekto môže byť dobrým odborníkom vo svojej profesii a môže byť dobrým odborníkom na manažment, ale jeho podriadení nepociťujú voči nemu dôveru. Osobnosť šéfa nie je to isté ako šéfovanie – teda uplatňovanie vedy o riadení, zachovanie všetkých zásad a pod.

Celé nás to vedie k tomu, že je potrebné rozdeliť človeka na biologickú časť – to je temperament, ktorý môžeme vnímať u pätnásťročného dieťaťa – a na časť charakterovú. Temperamentný človek sa nemusí stať osobnosťou (i keď „je ho všade plno“), pretože mu môže chýbať charakter. Rozumieme pod tým niečo ako morálny a vnútorný návyk, ako trvalý sklon k dobru. Tento nie je predurčený biológiou, ako je to pri temperamente, ale je pestovaný krok za krokom. Nie je to ani uplatnenie pravidiel riadenie a už vôbec nie nejakej manipulácie. Najprv získate morálnu silu v malom a potom obstojíte aj vo väčších skúškach. Mnohé veľké osobnosti dejín boli svojou povahou plachí ľudia. Ale ich spoločným menovateľom bol silný charakter. Tak to uvádza vo svojej knihe Zodpovedné líderstvo Alexandre Havard. Ak má niekto trvalý sklon k dobru, prirodzene mu dôverujete. Ak má niekto takúto čnosť, dáva mu to schopnosť urobiť určité veci, ktoré inak urobiť neviete. Grécke slovo charakter znamená pečať. Teda je to ako pečať vtlačená nášmu temperamentu. Osobnosť nie je ovládaná temperamentom, ale pečaťou charakteru. Havard rozvádza predovšetkým základné štyri čnosti: Statočnosť – ako schopnosť uskutočniť zámery; rozvážnosť – ako schopnosť robiť správne rozhodnutia v správnom čase; miernosť – ako schopnosť sebakontroly a usmerňovania vášní a citov; spravodlivosť  – ako schopnosť dať každému, čo mu prislúcha. Je to absolútne klasický systém tzv. kardinálnych, teda hlavných čností, ako ich podáva katechizmus už od stredoveku!

V jednom časopise položili Havardovi otázku o ľuďoch, ktorí snívajú veľké sny, majú ambície, usilovnosť i schopnosť ich uskutočniť. Ale nemajú morálne zábrany a právne normy sú len dočasné prekážky, ktoré treba obísť. A Havard začína hovoriť o lídroch ako boli Hitler či Stalin. Tiež urobili veľké veci. Ale tie veci neboli veľkolepé. Osvienčim či Gulag boli veľké veci. Ale predovšetkým boli veľkým zlom. Títo ľudia jednak neboli spravodliví, jednak im chýbala čnosť, ktorú Havard dáva nad všetky, ako akúsi strechu. Je to veľkodušnosť. Vodcovstvo je totiž o rozvíjaní svojich schopností, premieňaní seba samého, ale potom aj o rozvíjaní spolupracovníkov, snívaní dobrých a veľkých snov o sebe i o iných. Stalin a Hitler neboli takto veľkodušní, boli skôr megalomanskí, čo je niečo úplne iné, nepatrí to k čnostiam. Veľkodušný človek nebude obviňovať iných. Bude skôr obviňovať seba. Pre neho zlo nie je to, čo konajú druhí, ale zlo je v tom, že on sám nekoná dobro. Osobnosti sú nositeľmi nádeje. Malomyseľní ľudia vidia len nedostatky u seba i u iných. To nám nepomôže, aj keď by to bolo akokoľvek pravdivé.
Dnes je celkom bežné, že ľudia chcú, aby politiky zmenila svet, aby ho zmenila ekonomika či technika. Kritériá sú však nastavené inak. Sú v našej statočnosti, rozvážnosti, miernosti, spravodlivosti. A, ako hovorí Havard, aj v našej veľkodušnosti, ktorá je iná ako megalomanstvo, iná ako nárek nad chybami.

Pre mňa sú tieto slová rečou kresťanstva. Ak sa vrátim k svojim príbehom zo začiatku, práve tu vidím odpoveď: akosi nám chýbajú charaktery, osobnosti, skutočná veľkodušnosť. A to nie len vo svete líderstva, ale aj v tom bežnom. Chlapcovi zo začiatku rozprávania chýba rozmer veľkorysosti, ktorí spája s ostatnými, úspešnému mužovi a otcovi jeho najbližší vlastne vytýkajú nedostatok charakteru, pri vstupe do manželstva sa pomerne málo berie do úvahy zrelosť charakteru. Svet nasvecuje ako základné iné hodnoty – úspech, zážitok, moc, slávu, byť zabezpečený… V porovnaní s tým hovoriť o charakterných ľuďoch je ako hovoriť o chudobnom príbuznom. A predsa si neviem prestaviť fungujúci svet práve bez tohto rozmeru. Gándhí hovorí: Ak sa budeme riadiť morálkou „oko za oko, zub za zub“, čoskoro skončíme s bezzubým a bezokým svetom. Z môjho pohľadu hrádza proti takému svetu bez zubov a očí začína ľuďmi, ktorí aj v zlých dobách nestratili charakter.

Posledná poznámka: Nikdy nie je neskoro. Budovať charakter ako trvalú pečať života sa oplatí, aj keby sme za sebou mali celé spustošené údolia. Oplatí sa práve preto, že ak chceme niečo pekné a stabilné na svete, tak inú cestu nepoznáme. Ak Ježiš hovoril o Božom kráľovstve, myslím, že mal na mysli práve spojenie takýchto ľudských snažení.

Katechéza sv. Otca Františka – deti II časť    08.04.2015


Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Cyklus katechezí o rodině dnes uzavřeme reflexí o dětech, které jsou nejkrásnějším plodem požehnání, jehož se muži a ženě od Boha dostalo. Mluvili jsme už o velkém daru, kterým jsou děti, a dnes musíme bohužel mluvit o „utrpeních“, jež mnohé z nich prožívají.

Mnoho dětí je hned od počátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o své dětství i svoji budoucnost. Někdo se – jakoby na ospravedlnění – opovažuje říkat, že byl omyl přivést je na svět. To je hanebné! Nesvádějme prosím svoje viny na děti! Děti nikdy nejsou „omyl“. Jejich hlad není omyl, stejně jako jím není jejich chudoba, jejich křehkost, jejich opuštěnost – tolik dětí žije opuštěno na ulicích. Omylem není ani jejich nevědomost nebo neschopnost – tolik dětí neví, co je to škola. Toto vše nejsou omyly. Pokud vůbec, tak jsou to důvody, proč je milovat více a velkodušněji. Co uděláme se slavnostními deklaracemi práv člověka a práv dítěte, když potom děti trestáme za omyly dospělých?

Ti kdo jsou pověřeni vládnout a vychovávat, ale řekl bych, že vůbec každý dospělý, všichni jsme zodpovědní za děti a za to, abychom se všemožně zasadili o změnu této situace. Mám na mysli utrpení dětí. Každé dítě, které je marginalizováno, opuštěno, na ulici, žebrá a všemožně se protlouká životem, bez školy a bez lékařské péče, je křikem, který stoupá k Bohu a žaluje na systém, který jsme vytvořili my dospělí. Tyto děti se pak bohužel stávají kořistí zločinců, kteří je vykořisťují k nedůstojným výměnám a obchodům, cvičí je k válce a násilí. I v takzvaných bohatých zemích mnohé děti prožívají dramata, která je těžce poznamenávají v důsledku krize rodiny, nedostatečné výchovy anebo – někdy nelidské – životní úrovně. V každém případě jde o dětství znásilněné na těle i na duši. ®ádné z těchto dětí však není zapomenuto nebeským Otcem! ®ádná z jejich slz není ztracena! A stejně tak nemizí naše odpovědnost, sociální odpovědnost lidí, každého z nás i států.

Ježíš se kdysi rozmrzel na své učedníky za to, že odháněli děti, které mu rodiče přinášeli, aby jim požehnal. Tato evangelní pasáž je dojemná: „Tu k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš jim řekl: ťNechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království«. Vložil na ně ruce a ubíral se dál“ (Mt 19,13-15). Jak krásná je tato důvěra rodičů i Ježíšova odpověď! Jak rád bych, aby to bylo normální pro všechny děti! Je pravda, že se dětem s vážným postižením dostává díky Bohu často mimořádných rodičů, připravených k jakékoli oběti a všestranné velkodušnosti. Tito rodiče by však neměli zůstávat osamocení! Měli bychom provázet jejich námahy, ale také jim nabízet chvíle sdílené radosti a nevázaného veselí, aby nebyli pouze v zajetí terapeutické rutiny.

V každém případě, jde-li o děti, neměly by být slyšet ony obranné úřední formule typu: „nejsme přece dobročinný spolek“ anebo „v soukromí si každý může dělat, co chce“ a také „je nám líto, ale nemůžeme pro vás nic udělat“. Taková slova jsou k ničemu, když jde o děti.

Příliš často na děti dopadají účinky života opotřebovaného nejistou a špatně placenou prací, nesnesitelným časovým vytížením, selhávající dopravou… Děti však platí i za nezralé svazky a nezodpovědné rozvody, jejichž prvními oběťmi jsou. Trpí účinky kultury vyhrocených subjektivních práv a předčasně dospívají. Často absorbují násilí, které nejsou schopny „strávit“, a před očima dospělých jsou nuceny zvyknout si na zanedbanost. Stejně jako v minulosti i dnes dává církev svoje mateřství do služeb dětí a jejich rodin. Rodičům i dětem tohoto našeho světa přináší Boží požehnání, mateřskou něhu, pevnou výtku a rozhodný soud. Bratři a sestry, myslete na děti, s dětmi nejsou žerty!

Pomyslete, co by se stalo se společností, která by se rozhodla zavést jednou pro vždy tuto zásadu: „Je pravda, že nikdo nejsme dokonalí a dopouštíme se mnoha omylů. Ale jde-li o děti, které přicházejí na svět, nebude se žádná oběť dospělých považovat za příliš drahou či příliš velkou, jen když se předejde tomu, aby si dítě myslelo, že je omylem, že za nic nestojí a že je vydáno napospas ranám života a lidské zvůli.“ Jak krásná by byla takováto společnost! Říkám, že takovéto společnosti by byly odpuštěny mnohé z jejích nesčetných omylů. Opravdu mnohé.

Pán bude posuzovat náš život podle toho, co budou referovat andělé dětí, ti andělé, kteří „stále hledí na tvář nebeského Otce“ (srov. Mt 18,10). Stále se ptejme: co budou tito andělé dětí vyprávět Bohu o nás?

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

http://www.radiovaticana.cz

Rodina: Otec, první část


Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra


Česká sekce RV


Drazí bratři a sestry, dobrý den!


Budeme pokračovat v katechezích o rodině. Dnes se necháme vést slovem „otec“. Slovem, které je nám křesťanům drahé víc než každé jiné, protože je to jméno, kterým nás Ježíš naučil nazývat Boha: Otec. Význam tohoto jména dostal novou hloubku právě ze způsobu, jakým jej Ježíš používal ve vztahu k Bohu a ukázal svůj zvláštní vztah k Němu. Požehnané tajemství niternosti Boha – Otce, Syna a Ducha – zjevené Ježíšem je jádrem naší křesťanské víry.


„Otec“ je slovem, které znají všichni, slovem univerzálním. Označuje základní vztah, jehož realita je stará jako dějiny člověka. Nicméně v dnešní době se mluví o „společnosti bez otců“. Jinými slovy, zejména v západní kultuře jako by postava otce symbolicky absentovala, zmizela, byla odstraněna. Nejprve to bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole, když rodiče zacházeli se svými dětmi jako s otroky a nerespektovali osobní požadavky jejich růstu a otcové jim nepomáhali nastoupit cestu svobody a přijmout vlastní odpovědnost, aby mohli vytvářet budoucnost svou i celé společnosti. Není to snadné vychovávat dítě ve svobodě.


Takový postoj zajisté není dobrý, avšak často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a děti samotné. Ještě jako biskup Buenos Aires jsem si všiml, že dnešní děti se někdy cítí jako sirotci, a často jsem se tatínků ptal, zda si hrají se svými dětmi, zda mají odvahu a lásku ztrácet čas s dětmi. Odpověď byla ve většině případů ošklivá: „Já přece nemohu, mám tolik práce…“ Takovému vyrůstajícímu dítěti otec chyběl, nehrál si s ním, neztrácel s ním čas.


Chtěl bych během této společné reflexe o rodině říci všem křesťanským komunitám, že musíme být pozornější. Absence otcovské postavy v životě maličkých a dětí způsobuje mezery a rány, které mohou být i velmi závažné. Deviace dětí a dospívajících lze skutečně v mnoha případech vysvětlit tímto nedostatkem, touto nouzí o příklady a spolehlivé průvodce jejich každodenním životem, nedostatkem blízkosti, nedostatkem otcovské lásky. Dojem mnoha mladých, že jsou sirotky, je hlubší než si myslíme.


Jsou sirotci, ale v rodině, protože tatínkové doma chybějí. Fyzicky také, ale především tím, že když jsou doma, nechovají se jako otcové, nevedou dialog se svými dětmi, neplní svoje výchovné poslání, nepředávají svým příkladem provázeným slovy dětem ony principy, ony hodnoty a ona životní pravidla, která potřebují jako chléb. Výchovná jakost otcovské přítomnosti je tím nezbytnější, když je otec nucen z pracovních důvodů být daleko z domu. Někdy se zdá, že tatínkové nevědí přesně, jaké místo v rodině zaujmout a jak děti vychovávat. V této nejistotě se pak svých odpovědností zříkají, vzdávají se jich, opomíjejí je a někdy se možná vůči svým dětem utíkají do vztahu jakési pochybné „rovnocennosti“. Je pravda, že máš být druhem svého dítěte, ale přitom nezapomínat, že jsi otcem! Pokud se chováš k dítěti jenom jako druh na stejné úrovni, neprospívá to dítěti.


A tento problém vidíme také v občanské společnosti. Občanská společnost se svými institucemi má jistou – lze říci otcovskou – odpovědnost vůči mladým, ale někdy je tato odpovědnost opomíjena anebo špatně plněna. Mladí tak osiřejí, postrádají bezpečné cesty, jimiž se mohou ubírat, důvěryhodné učitele, ideály, které zahřejí srdce, hodnoty a naděje, které jsou jim denní oporou. Jsou možná zahrnuti idoly, ale okrádáni o srdce; jsou podněcováni ke snům o zábavách a rozkoších, ale není jim dána práce; jsou šáleni bůžkem peněz a je jim upíráno pravé bohatství.


Prospěje proto všem, otcům i dětem, znovu naslouchat příslibu, který Ježíš dal svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18). On je totiž Cestou, kterou je třeba se ubírat; Učitelem, kterému třeba naslouchat; Nadějí, že svět se může změnit, že láska přemáhá nenávist a že všem nadejde budoucnost bratrství a pokoje. Někdo z vás mi může říci: „Ale otče, dnes jste příliš negativní. Mluvil jste jenom o absenci otců a tom, co se stane, když otcové nejsou dětem nablízku…“ To je pravda, chtěl jsem to zdůraznit, protože příští středu budu v katechezi pokračovat objasňováním krásy otcovství. Rozhodl jsem se tedy začít od temnoty, abychom došli ke světlu. Kéž nám Pán pomůže tyto věci dobře chápat.

Rodina: Otec, druhá část


Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.


Česká sekce RV


Drazí bratři a sestry, dobrý den!


Dnes bych rád podal druhou část reflexe o postavě otce v rodině. Minule jsem mluvil o problému absence otců, dnes chci pohlédnout na pozitivní aspekt. Také svatý Josef byl pokoušen opustit Marii, když zjistil, že je těhotná. Zasáhl však anděl Páně, který Josefovi představil Boží plán i poslání pěstouna. Josef, muž spravedlivý „vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24) a stal se otcem nazaretské rodiny.


Každá rodina potřebuje otce. Dnes se zastavíme u hodnoty této role. Chtěl bych přitom vyjít z několika vět, jimiž se v knize Přísloví obrací otec ke svému synu: „Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, bude plesat srdce mé a mé nitro zajásá, když tvé rty budou říkat, co je správné“ (Př 23,15-16). Nelze lépe vyjádřit hrdost a dojetí otce, který poznává, že předal synovi to, co je v životě nejcennější, totiž moudré srdce. Tento otec neříká: „Jsem na tebe hrdý, protože jsi stejný jako já a protože opakuješ věci, které říkám a dělám já.“ Nikoli. Říká něco mnohem důležitějšího, co bychom mohli tlumočit následovně: „Budu šťastný, kdykoli uvidím, že jednáš moudře, a budu pohnut, uslyším-li tě mluvit správně. Toto jsem ti chtěl zanechat, aby sis to osvojil: schopnost cítit a jednat, mluvit a soudit moudře a správně. A abys takovým mohl být, učil jsem tě, cos neznal, a opravoval chyby, které jsi neviděl. Dal jsem ti pocítit hlubokou a zároveň diskrétní sympatii, kterou jsi možná plně nevnímal, když jsi byl mladý a nerozhodný. Dal jsem ti svědectví náročnosti a pevnosti, které jsi možná nechápal, když sis přál jen náklonnost a ochranu. Já sám jsem musel jako první podstoupit zkoušku moudrosti srdce, bdít nad přemírou citů a nelibosti, abych unesl tíži nevyhnutelných nedorozumění a nalezl správná slova, kterým bys rozuměl. Nyní – pokračuje otec – když vidím, že se snažíš být takovým vůči vlastním dětem a vůči všem, jsem dojat.“ Tolik slova jednoho moudrého, zralého otce.


Otec dobře ví, kolik stojí předání takovéhoto odkazu: kolik blízkosti, něhy a pevnosti. Avšak kolik útěchy a odměny přinášejí děti, které tomuto odkazu vzdávají čest! Je to radost, která vykupuje veškerou námahu, překonává každé nedorozumění a hojí každou ránu.


První nutností je tedy přítomnost otce v rodině. Aby byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti a brzdí jejich růst. Evangelium mluví o příkladnosti Otce, který je v nebesích. On jediný – říká Ježíš – může být skutečně nazýván „dobrým Otcem“ (srov. Mk 10,18). Všichni znají ono výjimečné podobenství o marnotratném synu či o milosrdném otci v 15. kapitole Lukášova evangelia. Jaká důstojnost a něha je v onom otci, který očekává doma ve dveřích návrat svého syna! Otcové musejí být trpěliví. Častokrát nelze dělat nic jiného než čekat, modlit se a čekat trpělivě, něžně, velkodušně a milosrdně.


Dobrý otec umí čekat a odpouštět z hloubi srdce. Umí zajisté i rázně napomenout. Není otcem slabým, povolným a sentimentálním. Otec, který umí napomenout, aniž by odradil, dovede také neúnavně chránit. Jednou jsem slyšel na setkání s jedněmi manželi otce, jak řekl: „Někdy musím dětem trochu naložit… ale nikdy ne na tvář, abych je nepokořil.“ To je krásné. Má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale správným způsobem, a jde se dál.


Může-li někdo opravdu důkladně vysvětlit modlitbu Otče náš, kterou učil Ježíš, pak je to ten, kdo žije otcovství v první osobě. Bez milosti, která přichází od nebeského Otce, ztrácejí otcové odvahu a utíkají z boje. Děti však potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej. A pokud jej nenajdou, způsobí jim to zranění, které se hojí velmi obtížně.


Církev, naše matka, se snaží všemi svými silami podporovat dobrou a velkorysou přítomnost otců v rodinách, protože jsou pro nová pokolení nenahraditelnými strážci a prostředníky víry v dobro, víry ve spravedlnost a v ochranu Boží, jako svatý Josef.

    Rodina: Matka


7.1.2015


*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.*


Drazí bratři a sestry, dobrý den!


Dnes budeme pokračovat katechezí o církvi a přemýšlet o matce církvi. Církev je matka, naše svatá matka církev.V těchto dnech nám liturgie církve klade před oči ikonu Matky Boží Panny Marie. První den roku je slavnost Matky Boží a potom následuje slavnost Zjevení Páně, připomínka příchodu mudrců. Evangelista Matouš píše: „Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu“ (/Mt/ 2,11). Je to matka, která po Jeho porodu, představuje Syna světu. Ona nám dává Ježíše, ukazuje nám Ježíše, umožňuje nám spatřit Ježíše.

Pokračujeme v katechezích o rodině a v rodině je /matka/. Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj další život, za lidskou a duchovní formaci. A třebaže je matka symbolicky vynášena množstvím poezie a spoustou krásných věcí, které se o matce říkají, není jí dopřáváno sluchu, nedostává se jí pomoci v každodenním životě a její ústřední postavení ve společnosti je málo bráno v úvahu. Ochota matek obětovat se pro děti bývá dokonce využívána, aby se „ušetřilo“ na sociálních výdajích.


I v křesťanské komunitě se někdy stává, že matka není dostatečně brána v potaz a málo se jí naslouchá. Přece však je středem života církve Ježíšova Matka. Matkám ochotným k mnoha obětem pro svoje děti a nezřídka i pro děti druhých by se asi mělo dostávat více sluchu. Je třeba více chápat jejich každodenní boj, když se snaží být efektivní v práci, pozorné a vnímavé v rodině; je třeba lépe chápat, po čem matky touží, když usilují o lepší a autentičtější plody svojí emancipace. Matka s dětmi má vždycky nějaké problémy, vždycky má práci. Vzpomínám si, že doma, kde nás bylo pět dětí, jedno chtělo něco, druhé myslelo na něco jiného, a ubohá maminka chodila od jednoho ke druhému. Byla však šťastná a dala nám toho hodně.

Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. „Individuum“ znamená „to, co nelze dělit“. Matky se však dělí, jakmile přijmou dítě, aby jej přivedly na svět a vychovaly. Právě matky nejvíce nenávidí válku, která zabíjí jejich děti. Častokrát myslím na matky, které dostaly dopis, ve kterém jim bylo oznámeno, že jejich syn padl při obraně vlasti. Ubohé ženy! Kolik jen trpí matky! Ony dosvědčují krásuživota. Arcibiskup Arnulfo Romero říkával, že matky žijí „mateřským mučednictvím“. V homilii na pohřbu jednoho kněze zavražděného eskadrami smrti řekl s odkazem na Druhý vatikánský koncil: „Všichni musíme být připraveni zemřít za svoji víru, i když se nám této cti od Pána nedostane… Dát život neznamená jenom být zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost, mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním mlčení života, postupným dáváním

života. Ano, jako to činí matka, která bez bázně, v jednoduchosti mateřského mučednictví počne ve svém lůně dítě, přivede jej na svět, kojí, chová jej a něžně se o ně stará. Tak se dává život. Je to mučednictví.“ Tolik citát. Ano, být matkou neznamená jenom přivést dítě na svět, nýbrž je to také životní volba. Co volí matka? Jaká je volba matky? ®ivotní volbou matky je darovat život. A to je velkolepé, to je krásné!

Společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí, je vepsána hodnota víry v život lidské bytosti. Je to poselství, které věřící matky umějí předávat bez mnohého vysvětlování. To přijde potom, avšak zárodek víry spočívá v oněch prvních nejdrahocennějších momentech. Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. A spolu s tím vším je církev naší matkou! Nejsme sirotci, máme matku! Matku Boží, Matku církev a naši matku. Nejsme sirotci, jsme děti církve, jsme děti Matky Boží a jsme děti našich matek.

Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách a za to, co dáváte církvi a světu. A tobě, milovaná církvi díky, díky, že jsi matkou. A tobě Maria, matko Boží, díky, že nám ukazuješ Ježíše, A díky všem zde přítomným maminkám, které zdravíme potleskem!


/Přeložil Milan Glaser/
Česká sekce RV


Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.

    Rodina: Děti


11.2.2015

*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Po zamyšlení nad postavami matky a otce bych v dnešní katechezi chtěl mluvit o dítěti nebo lépe o dětech. Vyjdu přitom z krásného Izaiášova obrazu. Prorok říká: „Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce“ (/Iz/ 60,4-5a). Je to nádherný obraz, obraz štěstí vzniklý shledáním rodičů a dětí, kteří společně putují vstříc budoucí svobodě a pokoji, po dlouhém období odloučení a rozdělení, kdy se židovský lid nacházel daleko od svojí vlasti.

Existuje totiž těsné spojení mezi nadějí lidu a harmonií mezi generacemi. To si musíme dobře uvědomit. Radost dětí rozechvívá srdce rodičů a otevírá budoucnost. Děti jsou radostí rodiny i společnosti. Nejsou problémem reprodukční biologie, ani jedním z mnoha způsobů seberealizace. A tím méně jsou majetkem rodičů. Nikoli, děti jsou darem, dárkem. Děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné a současně má nezaměnitelný vztah ke svým kořenům. Být synem a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou paměť a naději lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, jiným a odlišným. Dovolte mi jednu rodinnou vzpomínku. Pamatuji si na svoji maminku, jak o nás říkala – bylo nás pět – „Mám pět dětí.“ A když jsme se ptali, které je nejoblíbenější, odpovídala: „Mám pět dětí jako pět prstů. Když ublíží jednomu, pocítím bolest. Když druhému, tak také. Pocítí to všech pět. Všechno jsou moje děti, ale liší se jako prsty jedné ruky. A taková je rodina. Děti jsou různé, ale všechny jsou dětmi.

Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem: život zrozený námi, ale určený jemu, jeho dobru. Dobru rodiny, společnosti a celému lidstvu. Zde pramení také hloubka lidské zkušenosti být synem či dcerou, která nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme milováni dříve. Děti jsou milovány ještě než přijdou. Často potkávám maminky, které mi na náměstí ukazují, že čekají
dítě, a žádají požehnání… tyto děti jsou milovány ještě před příchodem na svět. Taková je štědrost lásky. Jsou milovány ještě před narozením podobně jako nás Bůh vždycky miluje první. Jsou milovány ještě předtím než by si něco zasloužily, ještě před tím než dovedou mluvit či myslet, dokonce dříve než přijdou na svět! Být dětmi je zásadní podmínkou poznání Boží lásky, která je posledním zdrojem tohoto autentického zázraku. Do duše každého, jakkoli křehkého dítěte Bůh vkládá pečeť této lásky, která je základem osobní důstojnosti, kterou nic a nikdo nebude moci zničit.

Dnes je pro děti těžší představovat si svoji budoucnost. Otcové, jak jsem naznačil v předcházejících katechezích, možná učinili krok zpět a děti jsou si méně jisté, když mají kráčet vpřed. Dobrému vztahu mezi generacemi se můžeme naučit od našeho nebeského Otce, který ponechává každému z nás svobodu, ale nikdy nás nenechává samotné. A když chybujeme, On nás stále trpělivě sleduje a svoji lásku k nám neumenšuje. Nebeský Otec ve svojí lásce k nám neustupuje zpět. Vždycky jde vpřed a pokud nemůže vpřed, čeká na nás, nikdy se nevrací zpět; chce aby jeho
děti byly odvážné a postupovaly vpřed.

Děti nemají mít strach ze závazku tvořit nový svět. A je správné, touží-li, aby byl lepší než ten, který obdrželi! Je však zapotřebí činit to bez arogance, bez domýšlivosti. Vždycky je třeba umět přiznávat dětem hodnotu a rodiče je vždycky třeba ctít. Čtvrté přikázání požaduje po dětech – a všichni jimi jsme – aby ctili otce i matku (srov. /Ex/ 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společností beze cti. Nejsou-li ctěni rodiče, pak mizí vlastní čest! Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a chtivá mládež. Ale bude to také společnost lakomá, neochotná k rodičovství, nemilující děti, které považuje hlavně za starost, tíži a riziko. Taková společnost je depresivní. Pomysleme na mnohé společnosti, které známe tady v Evropě. Jsou to společnosti v depresi, protože nechtějí děti, nemají děti a porodnost nedosahuje ani jednoho promile. Proč? Každý z nás o tom může přemýšlet a odpovědět si. Je-li na početnou rodinu pohlíženo jako na
zátěž, pak tu něco nehraje! Rodičovství musí být zodpovědné, jak učí encyklika /Humanae vitae/ bl. Pavla VI., a mít více dětí se nemůže stát automaticky nezodpovědnou volbou. Avšak rozhodnutí nemít děti je egoistické. Rodičovstvím se život omlazuje a získává energii, obohacuje se a nikoli ochuzuje! Děti se učí brát na sebe starost o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou v doceňování svých darů. Radostná zkušenost sourozenectví sytí úctu i péči rodičů, kterým náleží naše uznání. Mnozí z vás zde přítomných mají děti a všichni jsme dětmi. Udělejme jednu věc. Ztišme se na minutu. Každý z nás ať v srdci mlčky přemýšlí o svých dětech, pokud je má. A všichni mysleme na svoje rodiče a děkujme Bohu za dar života. Mlčky. Ti co mají děti, ať myslí na ně, a všichni mysleme na svoje rodiče. Pán ať žehná našim rodičům a vašim dětem!

Ježíš věčný Syn, který se stal synem v čase, ať nám pomáhá hledat cestu k novému rozjasnění této tak prosté a tak obrovské lidské zkušenosti, kterou jsou děti. Rodičovství je tajemstvím, které obohacuje život všech a přichází od samotného Boha. Musíme jej znovu objevit, překonat předsudek a ve víře a dokonalé radosti toto tajemství žít. Je tak krásné, když chodím mezi vámi a vidím tatínky a maminky, kteří zvedají svoje děti k požehnání. Takové gesto je skoro božské. Děkuji vám, že jej konáte.

/Přeložil Milan Glaser/

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.

    Rodina: Sourozenci


18.2.2015

*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*

Drazí bratři a sestry, dobrý den.

V našich katechezích o rodině dnes přichází řada na /sourozence/, poté, co jsme uvažovali o roli matky, otce a dětí. „Bratr“ a „sestra“ jsou slova, která křesťanství velmi miluje. A díky zkušenosti v rodině jsou to slova, která chápou všechny kultury a epochy.

Bratrský svazek má zvláštní místo v dějinách lidu, kterému se Bůh zjevil v samém jádru lidského prožívání. ®almista zpívá o kráse bratrského svazku: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“ (/®l/ 132,1). Je to pravdivé, protože bratrství je krásné! Ježíš Kristus dovedl k plnosti také toto lidské bratrství a sesterství tím, že je povýšil do trojičné lásky a posílil natolik, že vysoce přesahuje příbuzenské svazky a může překonat jakoukoliv hradbu odcizení.

Víme, že když se bratrský vztah naruší, když se pokazí vztah mezi sourozenci, otevírá se cesta bolestným konfliktům, zradě a nenávisti. Biblické vyprávění o Kainovi a Ábelovi je příkladem takového negativního vyústění. Poté, co Kain zavraždil Ábela, se ho Bůh ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ (/Gn/ 4,9a). Tuto otázku Pán opakuje každému pokolení. A bohužel se v každé generaci rovněž nepřestává opakovat dramatická Kainova odpověď: „Nevím. Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ (/Gn/ 4,9b). Přerušení bratrského svazku je pro lidstvo špatné a zlé. A také v rodině, když se bratři hádají kvůli maličkostem nebo kvůli dědictví, a potom spolu nemluví a nezdraví se navzájem. To je ošklivé! Bratrství je velká hodnota. Když jen pomyslíme, že všichni sourozenci po devět měsíců obývali lůno téže matky a že pocházejí z matčina těla. Bratrství nelze zrušit. Všichni známe rodiny, kde nastala roztržka mezi sourozenci, kteří se odloučili a pohádali, a možná máme nějaký případ i ve vlastní rodině. Prosme Pána, aby těmto bratrům pomohl zpět k jednotě a opětovnému vybudování rodiny. Bratrství se nesmí zlomit, protože když k tomu dojde, stane se totéž co Kainovi s Ábelem. Když se Pán ptá Kaina, kde je jeho bratr, Kain mu odpoví: „Nevím, o svého bratra se nezajímám.“ Je zlé a velmi bolestné něco takového slyšet. Neustále se ve svých modlitbách modleme za rozdělené bratry.

Svazek bratrství, který v rodině utváří mezi sourozenci, je velikou školou svobody a pokoje, pokud roste ve výchovné atmosféře otevřenosti vůči druhým. V rodině mezi sourozenci se člověk učí mezilidskému soužití, tomu, jak se má žít ve společnosti. Možná si toho nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do bratrství ve světě! Zakusíme-li toto počáteční bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský styl jako příslib na celou společnost a vztahy mezi národy.

Požehnání, kterým Bůh v Ježíši Kristu zahrnuje bratrský svazek, toto pouto rozšiřuje nepředstavitelným způsobem a uschopňuje ho, aby překonalo jakýkoliv rozdíl mezi národy, jazyky, kulturami a dokonce i náboženstvími.

Pomyslete, co nastane se vztahem lidí, byť nanejvýš odlišných, když mohou jeden o druhém říci: „Tento člověk je pro mne skutečně bratrem, je opravdu jako sestra“. To je velmi krásné. Ostatně dějiny nám dostatečně ukázaly, že svoboda a rovnost bez bratrství mohou překypovat individualismem, konformismem a osobním zájmem.

Bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení. Sourozenců, kteří se takto svým bratrům a sestrám věnují, je na celém světě velmi mnoho, ale možná si dostatečně nevážíme jejich velkorysosti. A když je v rodině hodně dětí – dnes jsem pozdravil jednu rodinu s devíti dětmi – nejstarší sourozenec pomáhá mamince nebo tatínkovi v péči o nejmenší. Je to krásná práce a pomoc mezi sourozenci.

Mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná zkušenost.Totéž platí pro křesťanské bratrství. Nejmenší, nejslabší a nejchudší nás mají rozněžnit, mají „právo“ na to, aby nás vzali u srdce a pronikli do naší duše. Ano, jsou to naši bratři a jako s takovými s nimi máme jednat a milovat je. Když se to děje a chudí jsou u nás jako doma, ožije naše křesťanské bratrství. Křesťané totiž vyhledávají chudé a slabé nikoli proto, aby naplnili jakýsi ideologický program, nýbrž kvůli Pánovu slovu a příkladu, které nám říkají, že jsme všichni bratři. Toto je základ Boží lásky a každé mezilidské spravedlnosti. Navrhuji vám, abychom se před koncem, do kterého chybí už jen pár řádek, každý v tichu zamysleli na svými bratry a sestrami a v tichosti srdce se za ně pomodlili. Setrvejme ve chvíli ticha… Touto modlitbou jsme všechny tyto bratry a sestry v myšlenkách a srdci přivedli sem na náměstí, aby obdrželi požehnání.

Dnes je více než kdy jindy nutné bratrství opětovně postavit do středu naší technokratické a byrokratické společnosti. Pokud toto nastane, také svoboda a rovnost začnou správně intonovat. Nezbavujme tedy s lehkým srdcem své rodiny toho, aby kvůli ostychu nebo strachu nezažívaly krásu, kterou přináší sourozenecká zkušenost mnoha synů a dcer. A neztrácejme důvěru v šíři obzoru, kterou si je víra schopna odnést z této zkušenosti, ozářené Božím požehnáním.

/Přeložila Jana Gruberová/

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.

 

    Rodina: Prarodiče, první část


4.3.2015

*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní.

Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich křehkosti a důstojnosti. Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou bohatstvím, nelze je
ignorovat.

Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti.

Odborníci na Západě prezentují současnost jako /epochu stárnutí/: dětí je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura – ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto /návyku na skartační kulturu/ je něco zbabělého.
Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni.

Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že ťjenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (/Solo l´amore ci puo salvare/, Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: ťDobře, dobře.« – Kolik máte dětí? – ťHodně.« – A navštěvují vás? – ťAno, ano, vždycky přijdou« – A kdy tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: ťNa Vánoce.« – A byl srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích!

Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? – ťDělám stolek, tati.« – Proč stolek? – ťAbych ti jej mohl dát, až
budeš starý, a mohl jsi jíst.« – Děti mají více svědomí než my!

Církev má ve své tradici bohaté /zásoby moudrosti/ a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (/Sir/ 8,9).

Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet /kolektivní smysl vděčnosti/, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity.

Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně.

Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však /obzvláště slabí/, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez /blízkosti/, kde se /nezištnost/ a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči
starým, není budoucnost pro mladé.

/Přeložil Milan Glaser/

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.




    Rodina: Prarodiče, druhá část


11.3.2015

*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V dnešní katechezi budeme pokračovat v reflexi o prarodičích a uvažovat o /hodnotě a důležitosti jejich role v rodině/. Učiním tak tím, že se s nimi ztotožním, protože také já k této věkové kategorii patřím.

Když jsem byl na Filipínách, tak mne obyvatelé Filipín zdravili slovy: „Lolo Kiko“, což znamená „dědeček František“. „Lolo Kiko,“ říkali! Nejprve je třeba zdůraznit jednu věc. Je pravdou, že společnost tíhne k tomu, aby nás skartovala, Pán však nikoli. Pán nás nikdy neskartuje. Volá nás, abychom jej následovali v každém věku. /Také stáří obsahuje milost a poslání/, opravdové Pánovo /povolání/. Stáří je povoláním. Ještě nenastal čas „dát vesla do loďky“. Toto životní období se od těch předchozích nepochybně liší. Musíme jej také trochu „vynalézt“, protože
naše společnosti nejsou připraveny duchovně, ani morálně přiznat této životní etapě její plnou hodnotu. Kdysi skutečně nebylo normální mít k dispozici čas, dnes mnohem víc. A také křesťanská spiritualita byla poněkud zaskočena. Je třeba uchopit spiritualitu seniorů. Díky Bohu však nechybějí svědectví světců a světic pokročilého věku.

Velmi mne oslovil „Den seniorů“, který jsme loni uspořádali tady na Svatopetrském náměstí, které bylo zcela zaplněno. Naslouchal jsem příběhům seniorů, kteří žijí pro druhé, a také manželských párů, jak přicházejí a říkají: „Slavíme dnes 50. výročí – nebo 60. výročí – manželství“. Já říkám: Ukažte to mladým, kteří brzo ochabují! Senioři dosvědčují věrnost. A bylo jich tady v ten den mnoho. V této reflexi je třeba pokračovat v církevním i občanském prostoru. Evangelium nám v tom podává velmi krásný, dojemný a povzbuzující obraz. Jsou to Simeon a
Anna, o nichž referuje evangelium o Ježíšově dětství napsané svatým Lukášem. Oba byli zajisté seniory: stařec Simeon a čtyřiaosmdesátiletá prorokyně Anna. Věk této ženy nebyl zamlčen. Evangelium říká, že denně s velikou věrností a dlouhé roky očekávali příchod Boha. Chtěli vidět ten den, zachytit znamení, vytušit jeho svítání. Možná už byli také trochu smířeni s tím, že dříve zemřou. Jejich dlouhé čekání však trvalo celý život, neměli důležitější závazky než očekávat Pána a modlit se. A když Maria a Josef přišli do chrámu, aby splnili ustanovení Zákona, Simeon a Anna přišli podníceni vnuknutím Ducha svatého (srov. /Lk/ 2,27). Tíže věku a čekání z nich okamžitě spadla. Rozpoznali Dítě, objevili /novou sílu k novému úkolu/: vzdát díky a vydat svědectví tomuto Božímu znamení. Simeon pronesl improvizovaný chvalozpěv (srov. /Lk/ 2,29-32), stal se v té chvíli básníkem, a Anna se stala první hlasatelkou Ježíše, „mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (/Lk/ 2,38).

Drazí prarodiče, drazí senioři, vyjděme po stopách těchto mimořádných starců! Staňme se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí Boží Slovo. /Modlitba prarodičů a seniorů je velkým darem pro církev!/ Je to obrovské bohatství. A velká injekce moudrosti také pro celou lidskou společnost, zejména pro tu, která je příliš zaneprázdněná, schvácená a roztěkaná. Někdo musí zpívat rovněž pro ně a opěvovat Boží znamení, modlit se za ně. Podívejme se na Benedikta XVI., který se rozhodl trávit v modlitbě a naslouchání Bohu
poslední úsek svého života! To je krásné. Velký věřící pravoslavné tradice z minulého století, Olivier Clément, říkával: „Civilizace, kde už se nikdo nemodlí, je civilizací, v níž stáří už nemá žádný smysl. A to je děsivé. My potřebujeme především seniory, kteří se modlí, protože k tomu je nám dáno stáří.“ Potřebujeme staré lidi, kteří se modlí, protože k tomu nám bylo dáno stáří. Modlitba starých lidí je krásná.

Můžeme /děkovat/ Pánu za obdržená dobrodiní a zaplnit prázdnotu nevděčnosti, která Jej obklopuje. Můžeme se /přimlouvat/ za touhy nových generací a dávat důstojnost paměti a obětem z minulosti. Můžeme připomínat ambiciózním mladým, že život bez lásky je vyprahlý. Můžeme ustrašeným mladým říci, že úzkost z budoucnosti lze překonat. Můžeme učit mládež příliš zamilovanou samu do sebe, že větší radostí je dávat než dostávat. Babičky a dědečci jsou stálým „sborem“ velkého duchovního chrámu, kde jsou prosebná modlitba a chvalozpěv oporou společenství,
které pracuje a bojuje na poli života.

Modlitba nakonec /nepřetržitě očišťuje srdce/. Chvála a prosba k Bohu zamezují tomu, aby se srdce zatvrdilo v zášti a sobectví. Jak ohavný je cynismus starce, který ztratil smysl svého svědectví, pohrdá mladými a nepředává životní moudrost! A jak krásné je naopak povzbuzení, které starý člověk dovede dát mladému, jenž hledá smysl víry a života! To je opravdové poslání prarodičů, povolání seniorů. Slova prarodičů mají pro mladé zvláštní smysl a oni si to uvědomují. Slova, která mi moje babička napsala v den mého kněžského svěcení, nosím stále s sebou, mám je v breviáři, často je čtu a mám z nich užitek.

Velmi bych si přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí! A to je to, oč dnes prosím Pána: toto objetí!

/Přeložil Milan Glaser/

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.