Příběh komunity Cenacolo v mém životě
To, co jsme žili s Jarkou před komunitou po mnoho let by se dalo přirovnat k mimořádnému (nouzovému) stavu – něco co není v souladu s řádem, který zamýšlel Bůh. S narůstající závislostí přišel do našeho vztahu stres, strach, hněv, pasivita a další negativní emoce. Každý jsme to řešili po svém.
Cesta, kterou jsme začali v r. 2010 v komunitě díky našemu závislému synovi nás vedla k tomu, abychom se sami začali ptát, co to vlastně žijeme a kým jsme. A jestli je to tak dobře. Začali jsme se znovu společně zamýšlet nad tím, co jsme slyšeli na komunitních setkáních. Nebylo to vůbec příjemné a neobešlo se to bez střetů mezi námi. Po celou tu dobu byl Pán s námi a my stále zakoušíme jeho požehnání. Je to jako když uděláme jeden krok a On nás dalších několik kroků poponese.
Co je dnes a co bude zítra? Snažíme se žít podle slov Matky Elvíry: „Spolu s vámi děkujeme Pánu za to, že jsme každý den svědky Jeho vzkříšení, Jeho moci, která každý den vrací do života úsměv na tváře těch, kdo ztratili každou naději. Ve svých knihách jsem se podělila o to, co se narodilo ze zkušeností prožitých v těchto rocích života naší komunity. Tyto zkušenosti jsou zároveň výchozím bodem, protože fantazie Boží lásky nemá hranic a ustavičně nás posouvá směrem k novým metám, až do času, kdy BŮH BUDE VŠECHNO VE VŠEM (1Kor 15,28). Jsme přesvědčeni, že Ježíš i dnes touží kráčet po boku těch, kteří jsou skleslí a přivést je do Otcovy lásky. A že nás si vyvolil jako nástroje ve svých rukách, aby vytvořil malá „večeřadla vzkříšení“, kde ve tmách zazáří světlo, smutek se oděje barvami radosti, v beznaději opět zablýskne naděje a ze smrti se znovuzrodí život.“
S komunitou jsme zažili plno pěkných chvil. Festivaly života v Saluzzu, pouť do Knocku, pouti do Medžugorje, Dny otevřených dveří, Jasličky a další setkávání. Mezi velké zážitky patří Festa 2023 a následné rozloučení s Matkou Elvírou o měsíc později. Letos v lednu jsme byli účastni jáhenského svěcení Denise včetně daru komunity přespávat v komunitním domě na Kopci v Saluzzu. I večerní oslava s donem Stefanem, Denisem a Pavlovou harmonikou byla úžasná.
Vlastně jsem měl psát o nedávné Festě 2026. Vydali jsme se oslavit život a být při kněžském svěcení Denise, prvního komunitního kněze ze Slovenska. A Pán konal. V kyvadlovém autobusu, který nám zajistila komunita, cestou z hotelu Cosmera na Kopec, nám zavolala Vilma překvapivou zprávu o odchodu Ivana z tohoto světa. Bylo to ve výroční den zrození komunity. Díky Ivane za Tvůj život.
Následovaly dny naplněné bohatým komunitním programem. Bylo toho moc, nechci uvádět chronologický popis. Ani to nejde popsat, to se musí zažít. A tak zvu všechny rodiče a přátele na každou příležitost být a žít s komunitou. Je to dar a požehnání od Boha. I pohřeb Ivana byl oslavou Boha. A těším se na primici Denise na Butkově.
Přece jen něco z Festy. V pátek odpoledne před vystoupením španělských rodičů bylo promítání o Matce Elvíře a některá slova jsou určena i mně, nám. Něco o dveřích, které mají kliku jen zevnitř – do Božího života, kde je jistota Boží lásky. Jsme stvořeni pro lásku Boží a Bůh mne miluje. Lidská láska nestačí. Sv. Pavel říká: „Máme zemřít sobě už nyní, aby v nás mohl žít Kristus (Gal 2,20)“. Víra znamená otevřít srdce Boží lásce, pravdě. Obejmout minulost a jít dopředu. Mám svobodu – otevřu dveře ven, i když je to lehké a někdy těžké? Na tyto myšlenky pak navázal Denis při adoraci NSO u hrobu Matky Elvíry v pondělí a třikrát zaklepal. A na tomto místě nám udělil jedno z prvních novokněžských požehnání.
Příběh komunity nekončí, pokračuje. Díky Bohu, Elvíře a Ivanovi. Ať Panna Maria, Matka Cenacola, vyprošuje pro nás všechny dary Ducha svatého.
František