Ohlédnutí za listopadovým setkáním v Nitře.
Toto setkání bylo poněkud jiné než obvykle. Z důvodu nemoci otce Ireneje jsme se sice nemohli
dozvědět něco nového ze série ctností, ale Boží prozřetelnost nám dala tento čas, abychom ho
vyplnili tím, co nás v tomto našem společenství vzájemně obohacuje a povzbuzuje na naší společné
cestě.
Po modlitbě sv.růžence se s námi Marcel podělil o své zážitky z Ukrajiny, kde kromě návštěvy
společenství rodičů měl také možnost navštívit nemocnici a v ní se tváří v tvář setkat s mladými muži,
kteří sice přežili válečné hrůzy, ale do konce života si ponesou těžké následky. Majka se s námi zase
podělila, jak prožívali jako rodina návštěvu v nově otevřeném dívčím domě v Polsku. Obojí je pro mě
pobídkou k modlitbě, vždyť nic z toho, co žiju, není samozřejmostí…
A pak už to byl čas pro nás rodiče a byl opravdu požehnaný. Byl plný sdílení událostí, které proběhly
nedávno – Badín, pouť v Medžugorje a také svědectví rodičů služebně starších. Připadala jsem si jako
v jedné velké rodině, kde má každý prostor podělit se s ostatními o tom, co žije a jsem vděčná, že i já
jsem její součástí. Nemůžu než se ohlédnout trochu zpátky v čase, kdy jsme se Božím řízením ocitli
v tomto společenství. Já osobně s nadějí na uzdravení našeho syna ze závislosti, ale plná negativních
emocí z toho, co jsme jako manželé spolu žili. Myslím, že jsem téměř ničemu nerozuměla, ale to, co
bylo pro mě silným motivem začít cestu s touto rodinou, bylo velmi srdečné přijetí těmi, kdo už
kráčeli s komunitou. Oba jsme byli docela uzavření a já sama jsem neměla nejmenší chuť se druhým
sdělovat. Takže pravidlo, abychom nějaký čas jen naslouchali, nám docela vyhovovalo. Svědectví
života ostatních rodičů a jejich ochotu se podělit s druhými, vnímám jako velký dar, protože mně
samotné to pomohlo odhalovat, co vlastně žiju sama se sebou, co žiju se svými nejbližšími a jak to
mám s Pánem. Pomalu jsem nabírala odvahu ke sdílení a učila jsem se přijímat pomoc v situacích, se
kterými jsem si nevěděla rady a řešila jsem je „po svém“. Cesta to byla ze začátku velmi klopotná,
někdy jsem byla vnitřně rozbitá z toho, že se nám „nedařilo“, že se mi ani nechtělo jet na rodičko.
Přesto jsem vždycky odjížděla povzbuzená, s odhodláním jít dál. V tomto společenství jsem také
zakusila sílu modlitby, když jsem onemocněla a každý telefonát od některé komunitní mamky, byl pro
mě velkou posilou. Pak následovala léta, kdy jsme si ani nedokázali představit život bez naší
komunitní rodiny, čerpali jsme nové a nové věci pro náš život a tak nějak jsme se z toho těšili.
Poslední léta jsme dostali od komunity dar, dávat dál z toho, co jsme načerpali. Přinášet naději,
svědčit, že Pán má moc uzdravit nejen naše děti, ale obnovit vztahy v naší rodině. Abych byla vůbec
schopná dávat něco z toho, čím mě Pán prostřednictvím komunity obdaroval, učím se obejmout a mít
ráda svůj život takový, jaký byl a jaký je a ne jak bych si ho sama představovala. Z pohledu tohoto
světa možná ztrácím ( čas, energii, peníze…) ale mnohem a mnohem víc dostávám. Za tu radost a
pokoj v srdci mi to stojí a to je také důvod, proč i po letech stále jdu s touto rodinou. Pane, děkuji ti za
Matku Elvíru, za zázraky, které konáš v tomto komunitním společenství, za každého, kdo mě na této
cestě doprovází.
Program sobotního setkání dovršila Miriam, která se s námi přišla rozdělit o své zážitky z misií
v Libérii. Svědectví spojené s prezentací mi dalo nahlédnout do života těch, kteří žijí svoji
každodennost v chudobě, jakou si ani nedokážu představit. A ani to jim nebrání se radovat, usmívat,
zpívat – to se mě velmi dotýká.
Sobotní setkání skončilo a já si z toho, co jsem načerpala, nesu do svého každodenního života. Díky za
každého z vás.
Jarka