Myšlienky na týždeň
11.3.2024
Veľká noc sa blíži
„Ach ne, zas ten hadr!“ zděsím se v předsíni kostela. A právem – fialová plachta opět po roce zakrývá oltářní kříž se vzkříšeným Pánem.
Ten fialový hadr mě neskutečně štve. Jako by už bez něj nebylo tak těžké zahlédnout milujícího Boha ve světě plném děsných zpráv o tom, v které zemi zase zuří válka a kteří známí se zase rozvádějí, či který dobrý kněz se nečekaně oženil. Naše socha Vzkříšeného, která mě od dětství svou otevřenou náručí vítala v kostele, mi se svým lesknoucím se srdcem vždy spolehlivě ukazovala, že tady jsem správně. Tady je Někdo, kdo na mě čeká a jehož láska je silnější než zprávy ze všech bojových front.
A pak se zavedl divný zvyk, že uprostřed ponurých temných mrazivých dní, kdy v kostele kdo ví proč přestanou hrát i varhany a vše se zdá ještě studenější a depresivnější než kdy jindy, se před sochu vítězného Krista hodí fialový hadr a máš to, člověče! Zůstal jsi na všechno sám! Hnusný hadr ti vzal Boha!
Když už se přinutím a strávím pár tichých chvil o samotě před hadrem a odolám pokušení vylézt na žebřík a ten protivný cár látky strhnout, začnou mě napadat divné myšlenky. To není ten hadr na oltáři, který tě prudí, hochu! On ti jen připomíná tvůj vnitřní hadr. Hadříček, roušku, pláténko, jak mu něžně říkáš, který tak citlivě zakrývá tvé hříchy, pády a špatné postoje, aby nevyšlo najevo, že nejsi tak skvělý a zbožný, jak si chceš připadat: „Já jsem v pohodě! To ti druzí, oni válčí, oni se rozvádí a oni jsou slaboši…“
To můj krycí hadr mi bere Boha, protože mi brání podívat se pravdě o sobě do očí. To on dusí mé vztahy s Bohem i lidmi! Když totiž proradně zamaskuje má selhání a viny, získám pocit bezchybného a spravedlivého soudce. Jak ochotně a rád upozorňuji pak druhé, v čem chybují, a dokonce i Stvořiteli často poradím, co a jak udělat lépe.
Po několika mrazivých chvílích před hadrem na oltáři uznávám, že ne v kostele, ale v mém nitru je zima a smutno. A dokud nestrhnu hadr ve svém srdci a nevynesu ven hromadu dobře maskované špíny do zpovědnice, nebude mi v našem kostele útulno ani o Velikonocích. Těším se, až to udělám a začne zas do mě proudit radost.
Nejen sentimentální pocit ze zlatého srdíčka na bronzové soše, ale ta nekonečná radost z živého Nejsvětějšího srdce ve svatostánku, ke kterému ten oltářní fialový hadr naštěstí nedosáhne. Díky Bohu za oponu, která v kostele skryje vše méně důležité než to nejdůležitější!
Štěpán Pospíšil
21.1.2024
Pastiersky list Mons. Františka Trstenského ku sviatku Božieho slova
21.1.2024
Nedeľná nekázeň: Identifikovať sa s martýrmi nestačí
Nahrávku si môžete pustiť kliknutím na tento link Nedeľná nekázeň: Identifikovať sa s martýrmi nestačí (dennikn.sk) .
15.1.2024
Marek Orko Vácha: Všichni vědí, proti čemu církev je
Všichni vědí, proti čemu církev je, a proto vás taky zvou do médií. Církev je proti sexu před svatbou. Církev je proti potratům, zejména v Polsku. Taky v USA. Církev je proti sňatkům homosexuálů. Církev je proti antikoncepci. Hormonální zejména. Církev je taky proti kondomům. Církev je proti adopci dětí homosexuály. Církev je proti eutanazii. Církev je proti svěcení žen. Církev je proti asistované reprodukci. Církev je proti preimplantační diagnostice. Církev je proti práci v neděli. Církev je proti otevřeným supermarketům v neděli. Církev je proti zrušení celibátu. Kdybych se na ulici kohokoli zeptal, proti čemu je církev, každý by si asi na něco vzpomněl. Možná že i my křesťané spíše víme a spíše umíme v médiích mluvit proti čemu jsme než pro co.
Ale pro co je církev? Když rybáře definuje, že loví ryby, a zahrádkáře, že pěstuje zeleninu, co definuje křesťana? Že je proti potratům? Pro co je křesťan? Odpovídám naivně, křesťana definuje radost z Boha, která se navenek projevuje jako láska k lidem, láska k přírodě, k umění, k tanci, k jídlu, hudbě a všemu krásnému, co je. Ke každému slovu a ke každému činu je šťastný člověk pozorný a chce jej proměnit v liturgii. Definuje jej touha. My křesťané máme být odborníci na radost ze života, ale ne jen jako mít dobrou náladu nebo být po ranním ristrettu a čokoládovém croissantu dobře naladěn, jde o něco hlubšího, o celý postoj života od první chvíle, kdy člověk ráno otevře oči, jako vděk za to, že jsem, vděk za život, díky za každé nové ráno. Nikoli jen mít štěstí, nýbrž být šťastný. To je přece jenom něco víc, než jen být dobře naladěn, nebo než vyhrát ve sportce. Křesťané mají být učiteli hudby. Ale nejen té lidské, být učiteli hudby, která je tu a tam slyšet, když se v noci člověk dívá na nebe nebo když poslouchá chorály žab v noci nebo chorály ptáků brzo ráno. Slyšet melodii za zvuky. Když Bůh tak miloval svět, máme se i my po školách a nárožích učit milovat svět, máme se učit být odborníky na lásku k tomuto světu. Tohle máme učit žáčky v obecných a středních školách. Rybář ať učí jak lovit ryby, zahrádkář, jak pěstovat zeleninu, a křesťan, jak být na světě šťastný do posledního atomu svého těla, jak milovat ryby i petržel a lední hokej. Chceme být odborníky na to, jak dovolit Bohu, aby nás učinil šťastnými.
Základní věta je jednoduchá. Bůh chce, abys byla šťastná. Bůh chce, abys byl šťastný. Bez jakéhokoli ohledu na reálie tvého života. Bez ohledu na nemoci, pracovní nebo vztahové neúspěchy, bez ohledu na lidi, kteří tě nenávidí a třeba mají proč a třeba nemají proč. Není to tak, že si nyní každý čtenář vzpomene na nějaké trable vlastního života. No já bych vlastně chtěl být takto šťastný, ale v mém případě to nejde. Je zde ta zítřejší písemka a já jsem se dobře nenaučil. Je zde ten vztah, který se mi nezdařil. Je zde ten člověk, který mě nespravedlivě pomlouvá na sociálních sítích. Je zde ta nemoc. Je zde tento hřích, stav hříchu, který se opakuje a ze kterého se nechci nebo nemohu odpoutat. Je zde fakt, že už jsem pár let nebyl u zpovědi. Je zde tato závažná a objektivní překážka. Je zde můj zpackaný život a co se stalo, nelze odestát. Ať jsou šťastni ostatní, já nemohu.
Trvá to dlouho, velmi dlouho, než člověk pochopí, že žádná z výše uvedených objektivních a reálných příčin není překážkou toho být šťastný. Trvá to dlouho, než člověk za skřehotáním žab rozezná melodii. Trvá to dlouho, než člověk pochopí, že v teplém a mlžném dubnovém ránu zpívají ptáci pro něj. Trvá to dlouho, než štěstí prosákne do posledního atomu těla. Trvá to dlouho, než člověk uslyší, jak nebesa zpívají. Není to závislé na osobní bezhříšnosti, ta v tomto světě ani není možná. Modlitba způsobuje, že Boží láska se vsakuje do člověka. Trvá dlouho, než člověk pochopí, že nikdy postní dobu neprožije zcela dobře, ale že Bůh doplní, co se nedostává, a že to je zdarma. Tohle je křesťanství.
Ještě jinak. Morálka není naukou o hříchu a není ani naukou o tom, co ještě hřích není, co je dovolené a co je zakázané. Morálka je naukou o tom, jak umět svůj čin, jak umět život. Morálka je naukou o tom, jak proměnit chvíli mezi prvním otevřením očí a první ranní kávou v diamant. Je to zhmotnění mystiky do kupování housek nebo do umývání nádobí. Jak proměnit notoricky opakovanou cestu do práce ve svátost, jak proměnit nejobyčejnější denní činnosti v klenot. V tomto smyslu vlastně morálku hřích příliš nezajímá. Hřích začíná až na okraji zahrady, morálka je naukou o tom, jak žít v zahradě, jak prožít den mezi ránem a večerem, aby byl svatý.
Jedna z možných definic morálky, v teologii Tomáše Akvinského, sice poněkud šroubovaně, avšak přesně o tomto mluví: Morální teologie je součást teologie, která zkoumá lidské skutky, aby je zaměřila k pravé blaženosti a poslednímu cíli člověka prostřednictvím ctností, a to ve světle Zjevení.[1] Žádná nauka o hříchu, ale cesta, jak dospět ke štěstí, jak zaměřit lidské skutky k pravé blaženosti. Nikoli výčet hříchů.[2]
Začátek země hříchu je plot na hranici zahrady, za kterým je tma a trnité keře, tarasené kládami jednotlivých přikázání desatera, a pak propast. Za plotem nejsou žádné čokoládové dortíky a jiné lákavé hříšky, jak známe z reklam, je to místo, kam není radno a není důvod chodit. Jsou tam mrtví, nesmyslné vraždy, násilí nenávisti, závislosti na kde čem, a když přeleze plot, Sméagol se zde proměňuje v Gluma, tvář, podle které umělec maloval Krista, se promění po letech v tvář Jidášovu, žádná krása zakázaného ovce, nýbrž zlá propast závislostí a pláč nekonečného smutku nekonečné sebelítosti a obviňování ostatních. Kdo chce, jistě může vstoupit. Vstup je volný, Had se svou cestovní kanceláří nabízí sebepoznávací zájezd, poznáte dobré i zlé, poznáte věci, které jinde nepoznáte. Poznejte temné hlubiny svého nitra! zve propagační leták. Důsledkem hříchu je, že budeš znát dobré i zlé. Zlé zejména. Ano, přelézt plot je v možnostech člověka, a to je tak všechno, co je k tomu možno říci, člověk k tomu má svobodu. Stát se závislým na hrách nebo drogách je také v možnostech člověka a je to životní zkušenost, kterou ostatní nemají. Je možno se stát alkoholikem nebo závislým na kde čem, je možno prožít život v dokonalé nenávisti a nechat se zevnitř sežrat závistí, a to je jistě druh nového poznání, které si jinak člověk nezakusí. Být troskou je rovněž nová životní zkušenost a člověk se toho hodně o sobě dozví. To všechno je možné. Had to říká takto přesně, ano, budete znát dobré i zlé, poznáte něco nového, pojďte, zkuste, udělejte novou a obohacující životní zkušenost. Jsem ustrnutí, jsem Stání na místě, jsem Lež a jsem Smrt. Za plotem vás čeká pohled do zrcadla a uvidíte, co jste ještě neviděli, co ještě o sobě nevíte, co je všechno ve vašich možnostech a poznáte to. Poznej temnou stránku svého nitra! – Staň se drogově závislým! Příliš klidný život? – Staň se gamblerem! Nesnesitelná lehkost bytí? – Řekněte stop desateru! Myslíš nezávisle? – Staň se alkoholikem!
Morálka ale není naukou o tom, co je za plotem. Morálka se především zabývá volným oceánem, volným prostorem. Morálka má být uměním života v zahradě Edenu, jak bláznivě a divoce pít z pramene života, je uměním tance, uměním správného slova, uměním činu, naukou o umění, jak žít. S překvapením zjistíš, že život, ten reálný, divoký, bláznivý, barevný život, se odehrává zde, v zahradě, nikoli dole v propasti. Morální teologie je návodem k životu, aby to dávalo smysl, aby to bylo v radosti, aby to bylo nadšené a divoké. Jak žít na té obrovsky širé pláni, kterou je život. Jak to udělat, procházet se všude po široké zahradě a jíst ovoce ze všech stromů zahrady, včetně stromu života, jehož listí je lékem, ano, moralisté umanutě zvednou prst a káravě doplní, krom toho jednoho, krom stromu poznání dobrého a zlého. Ale morálku spíše zajímají ty všechny ostatní stromy, zajímá ji nekonečný prostor zahrady, se zájmem botanika o všechny ostatní stromy a květiny a řeky, se zájmem umělce a entomologa o všechny motýly v rajské zahradě, o pohled za hranice oceánu. Jak žít v tomto světě, jak umožnit Bohu, aby mě učinil šťastným? Jak žít svůj čin jako modlitbu? Jak být člověkem, jak umožnit Bohu, abych se stal jeho obrazem, abych naplnil svoje lidství, jak žít v lásce, skrze ni a s ní, aby dotek Boha způsobil radost? Toto je téma morálky. Jak umět svůj život, jak žít mezi všemi stromy zahrady, aby to dávalo smysl, aby to bylo krásné a trochu i vtipné, jak svůj život neprohrát. Ano, kdesi na hranicích jsou závory záporných příkazů desatera, nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nesmíš si prostřelit hlavu revolverem, byla by to škoda, střez se, aby Ti v hlavě nehrkaly závisti, abys neumřel sebelítostí, abys svoji spiritualitu nezaložil na nenávisti, ale abys myslel na nebe, morálka není věda hraničářů, morálka je věda našeho každodenního života zde v zahradě. Ráno otevřeš oči, a to otevření očí se stane svátostí.
Text Marka Orko Váchy pochází z nedávno vydané knížky.
3.6.2023
(Do kríža)Čím trpia naše deti
Link na pozretie relácie https://www.rtvs.sk/televizia/archiv/15289/400678#407
Do kríža je polemická relácia RTVS, ktorá hľadá odpovede na závažné spoločenské, politické, kultúrne a náboženské otázky.
Diskusia o narastajúcom počte porúch psychického zdravia u detí. Neurológ, psychiatrička a detský ombudsman diskutujú o príčinách a riešeniach tohto javu. Aký vážny je problém detskej závislosti na sociálnych sieťach a používaní smartfónov? Aké zmeny táto závislosť spôsobuje na detskej psychike a mozgu? Hostia: Zuzana Matzová /psychiatrička, predsedníčka Sekcie detskej a dorastovej psychiatrie Slovenskej psychiatrickej spoločnosti/, Jozef Mikloško ml. /detský ombudsman – komisár pre deti/, Martin Jan Stránsky /lekár a neurológ/
2.6.2023
Čomu kresťania neveria II.
9.5.2023
Stredoškoláci majú záujem o spiritualitu
Vydanie: 2022/50 Výstava korunovačných klenotov , 6.12.2022, Autor: Karel Pučelík
Štrnásť percent stredoškolských študentov verí v Božiu existenciu a bezmála polovica zo všetkých opýtaných
pripúšťa „niečo nad nami“, ako vyplýva z celoštátneho prieskumu Kresťanskej akadémie mladých.
Študentov lákajú aj rorátne omše, napríklad v Brne v kostole Nanebovzatia Panny Márie. Snímka Vojtech Hlávka
/ Človek a Viera
Kým 14 percent stredoškolskej mládeže verí v Boha, najpočetnejšou skupinou sú „necisti“, ktorí pripúšťajú
existenciu niečoho nepomenovateľného. Tých je medzi mladými (15–20 rokov) 46 percent. Existenciu Boha
potom odmieta pätina respondentov, ako tvrdia výsledky septembrového prieskumu agentúry Focus pre
evanjelikálnu neziskovú organizáciu Kresťanská akadémia mladých (KAM). Štatistika sa od posledného
prešetrovania z roku 2011 výrazne nezmenila, hoci opýtaná vzorka bola tento rok širšia. Analytici sa pýtali
tisícky študentov z rôznych typov stredných škôl (gymnázia, SŠ s maturitou aj učebné odbory) po celej SR.
Prieskum zisťoval aj mieru religiozity pomocou tzv. The Duke University Religion Index, ktorý skúma
organizovanú a neinštitucionálnu náboženskú aktivitu a vnútornú, subjektívnu religiozitu. Na jeho základe
vzniklo rozdelenie na tri skupiny: do prvej s vyššou mierou religiozity pripadá päť percent opýtaných, do
strednej 19 percent a viac ako tri štvrtiny stredoškolákov index zaradil do skupiny s nízkou religiozitou.
„Zaujala nás korelácia indexu religiozity s prežívaním zmyslu života a životného šťastia. Z našej štúdie vyplýva,
že stredoškoláci s vysokým indexom sú oproti celkovému priemeru o 17 percent šťastnejší,“ uviedol zástupca
riaditeľa KAM Jakub Vejmelka. „Podiel respondentov deklarujúcich, že našli zmysel života, je v kategórii
vysokého indexu religiozity oproti priemeru dokonca takmer dvojnásobný,“ dodal.
Biblia aj internet
Stredoškoláci majú záujem aj o Bibliu, najmä medzi študentmi maturitných odborov. Štrnásť percent mladých
ju čítalo a zaujala ich, ďalšia trinásťpercentná skupina by si ju potom rada prečítala. Respondenti ale nie sú
uzavretí ani voči alternatívnym spirituálnym praktikám, ako je astrológia, reinkarnácia alebo napríklad rôzne
amulety a kryštály.
Odpovede na náboženské otázky stredoškoláci hľadajú najčastejšie u dôveryhodných skúsenejších osôb (27 %)
a priateľov (24 %). Výskum ukazuje nezabudnuteľnú úlohu internetu. \“Na sociálnych sieťach hľadá odpovede
viac ako pätina respondentov, 13 percent využíva špecializovaných webov s náboženskou tematikou,\“ doplnil
Vejmelka s tým, že po odbornej literatúre siahne len 9 percent stredoškolákov. „Sme si vedomí rizík, ktoré
sociálne siete predstavujú. Ide však o priestor, kde sa mladí ľudia vyskytujú a kde hľadajú odpovede na životné
otázky. Pre cirkvi je to výzvou, aby kresťanské posolstvo zaznievalo aj tam,“ zdôraznil Vejmelka.
KAREL PUČELÍK
5.4.2023
Rutina, ktorú potrebujeme
Vydanie: 2023/6 V Prahe začala európska synoda , 7.2.2023, Autor: Jiří Macháně
Národný týždeň manželstva, ktorý sa začína 13. februára, má ako tohtoročné motto „manželské kontrasty“. Skúsili sme sa preto pozrieť na jeden z nich: všedný verzus nevšedný. Ako hovorí Mária Macounová z Rodinného centra Praha, je to kontrast, ktorý je v manželstve potrebný. Rovnako ako samotná všednosť.
Rutinu potrebujeme preto, aby nám zostal čas a priestor pre tvorivosť vo vzťahu. Nie je možné každý deň dojednávať, kto a kedy ukladá deti, alebo iné záležitosti domáceho poriadku. „To musíme mať zažité. Podobne dôležitá je rutina aj v sexe. Otvára nám podobne ako v ostatnom živote priestor pre nevšednosť, na to, aby sme mohli experimentovať, byť kreatívni,“ vyzdvihuje terapeutka, ktorá sa venuje manželským párom i budúcim manželom pri prípravách na manželstvo.
Lenže ako rozlíšiť pozitívnu a nosnú rutinu od zahnívajúcej všednosti a od nánosov prachu? „Moja a manželova rutina od začiatku manželstva je taká, že keď sa po práci stretneme doma, tak si spolu sadneme a dáme si dvadsať minút kávy. Toto udržať je samo o sebe nevšedná drina. Narodili sa deti, stavali sme dom, prichádzali domov v rôznom čase – a tak sme sa museli naučiť ten priestor si ubrániť,“ opisuje svoju skúsenosť. V jeden čas Macounovi spoločné chvíle dokonca presunuli na ráno. Zásadné však je, čím je onen „rutinný“ priestor naplnený. Bavíme sa len o prevádzkových veciach? Alebo o tom, čo nás stretlo, trápi, teší a napĺňa? Ten čas môžu manželia umŕtviť a zaniesť prachom rečí o všednom chode domácnosti, keby sa nebavili o tom, čím žijú. Všednosť si je dobré vytvoriť, zachovať a kreatívne s ňou pracovať.
Nekonečné šťastie? Nie
„Robíme totiž chybu, keď od manželstva očakávame prudkú dynamiku a nekonečné šťastie. To je nerealistická vízia. Dosiahnuteľná méta, ktorú snáď môžeme v manželstve dosiahnuť, je spokojnosť. Šťastie sú totiž chvíle výnimočné a vzácne, len také zákmity a záblesky. Keďže spokojnosť môžeme prežívať, môžeme sa o ňu trvalo usilovať. Šťastie je bonus a korenie spokojnej všednosti,“ vyzdvihuje úsilie o pestrú a príjemnú všednosť Marie Macounová.
Lenže podobne ubíjajúce ako všednosť by mohla byť neustála starostlivosť o spokojnosť. S našou spokojnosťou je to podľa párovej terapeutky podobné ako s fľašou od uhoriek, ktorú budeme postupne plniť. „Deväťdesiat percent jej obsahu bude tvoriť to, čo ja sama odpracujem, a desať percent je to, čo mi tam dodajú tí ostatní, vrátane manžela,“ vysvetľuje a dodáva: „Keď totiž náprotivok práve ochabuje vo svojom úsilí, tak ja tam budem mať stále svojich deväťdesiat percent spokojnosti.“ Je podľa nej veľká chyba, že spokojnosť, ba aj šťastie očakávame od tých druhých. Neuvedomujeme si, že oboje musíme v živote aj v manželstve odpracovať najmä každý sám za seba. Aby sme v manželstve nehnili vo všednosti, musíme sa teda predovšetkým starať o svoju vlastnú spokojnosť.
Starostlivosť o seba nie je sebectvo
Ľudia si ale starosť o seba často mýlia so sebectvom. „Ale kdeže sebectvo. Aby som mohla dávať, tak musím mať z čoho brať. Manželstvo, prípadne rodina sú tiež spojené nádoby. Keď budete prilievať spokojnosť do niektorej z nich, hladina bude stúpať všade. Pritom najlepší prístup má každý predovšetkým k svojim potrebám a spokojnosti. Najlepšie urobím, keď sa postarám o seba. Môže to byť drobnosť – možno si v správnej chvíli uvarím kávu a sadnem,“ smeje sa terapeutka.
Pri práci so snúbencami dávajú v Rodinnom centre budúcim manželom zoradiť „rebríček“ dôležitosti. Na lístočkoch majú napísané: ja, partner, práca, Boh, kariéra, rodičia, šport, koníčky, deti… Robia to spoločne a majú medzi sebou licitovať a nejako všetko porovnať za seba. Veľmi často sa vraj stane, že nejaké „na sebaobete presvedčené dievča“ dá kartičku „ja“ hlboko do dolnej polovice rebríčka. Čo to znamená? Mária Macounová vidí dôvod v tom, že úplne zabudla na biblické „miluj blížneho ako sám seba“. „Ak sa nebudem mať rada, nemôžem mať rada druhého,“ pripomína.
Ako hovorí, sú ale situácie, keď musíme ísť až k úplnej vydanosti – napríklad keď ženy majú dieťa. Musí toho pomerne dosť vytrpieť a na nejaký čas postaviť novorodenca, aby mohol vôbec prežiť, nad svoje záujmy. Problém však vzniká, keď v tomto nastavení manželka a mamička v jednej osobe zostane. „Veľa ich napríklad behá po byte so šampónom na hlave, pretože odbehne od umývania hlavy, kedykoľvek už veľké dieťa, alebo dokonca manžel kývajú, že niečo potrebujú a chcú. Z nejakého neznámeho dôvodu máme my ženy pocit, že je to úžasne kresťanské,“ podotýka manželská poradkyňa.
Ísť stranou alebo do spoločnosti
Tiež umenie dať druhému priestor, pokoj a samotu, čas robiť si svoje veci, ísť do spoločnosti, do divadla a stretnúť sa s kamarátkami by malo patriť k rutine, ktorá bude priehradou ničivej podobe všednosti. Lenže ako na to? V Rodinnom centre robia prípravy na manželstvo zážitkovo. Napríklad vyzvú snúbencov, aby si k sebe stúpli tak, ako je im spolu dobre. Skončí väčšinou v objatí. „A teraz si zaviažte šnúrky,“ vyzve ich Marie Macounová v tej chvíli. Ono im to ale nejde bez toho, že by od seba najskôr poodstúpili.
„Keď manželstvo začína, potrebujeme vlastne vytvoriť novú uzavretú jednotku. Všetky ostatné vzťahy sú menej dôležité a fixujeme sa na partnera. Je to vnútorný svet, ktorý potrebuje intimitu. Lenže keď táto jednotka zostane uzavretá, tak zasmradne. Myslieť si, že len ja sám som schopný navždy uspokojiť všetky potreby svojho partnera, je šialené,“ opisuje Marie Macounová skúsenosť z praxe. Blízkosť je podľa nej náramne dôležitá, ale potrebujeme okolo seba aj ďalších ľudí. „Práve to, že môžem brať inde, zdravo sýti aj moje potreby, moju spokojnosť. V okamihu, keď do terapie príde pár, kde majú pnutie kvôli tomu, že ,ja nemôžem urobiť nič, v čom nie je zapojený môj náprotivok‘, mi nabieha husia koža,“ pointuje.
2.3.2023
Z čoho sa rodia prejavy lásky?
Vydanie: 2022/51 Plamienok z Betlehema nabáda k radosti , 13.12.2022, Autor: Tomáš Kutil
Manželia IVANA a JAN ZAJAČKOVI pôsobia ako rodinní konzultanti a zároveň mediátori. Často sa tak stretávajú s rozpadnutými vzťahmi, kde chýba úcta. Ako to majú oni sami? Čo pomáha ich vzájomnému vzťahu?
Je pre vás úcta dôležitá? Vybavujete si nejakú napríklad nedávnu situáciu, keď vám chýbala?
Ján: Úcta je dôležitá pre každého človeka, teda aj pre mňa. Nedávno som bol pozvaný na stretnutie, aby sme prerokovali pokračovanie našej spolupráce. Malo ísť o dohodu o pracovnej činnosti. Stretnutie však bolo veľmi jednostranné. „Bude to tak a tak,“ dozvedel som sa a nedostal priestor na vyjadrenie. Žiadna rovnocenná diskusia sa nekonala. Schôdzka porušila všetky pravidlá dohody aj záujmu sa spoločne dohodnúť. Mal som silný pocit neúcty a nerešpektovania tak k svojej osobe, ako aj k samotnému inštitútu dohody o pracovnej činnosti.
Ivana: Úcta je pre mňa a vo vzťahoch s druhými veľmi dôležitá. Bolí ma, keď chýba, a to aj vo vzťahoch, ktoré sa ma bezprostredne netýkajú. Bohužiaľ mám tiež veľmi nedávnu silnú a bolestnú skúsenosť spojenú s nedostatkom úcty.
Očakávate úctu od svojho partnera? Ako to vyzerá konkrétne?
Ján: Úcta je jedným z pilierov dobrého vzťahu. Nie je možné milovať niekoho, koho si nevážim. Až z prejavu úcty sa rodia prejavy lásky a blízkosti. Úcta je oveľa viac ako rešpekt. Ten máme dávať každému človeku. Úcta je však výsledkom bližšieho poznania toho druhého a jeho správania. Osobne vnímam úctu v tom, ako ku mne druhí pristupujú – vo vľúdnom oslovení, úsmeve, ústretovej komunikácii, nenaliehaní, v záujme o môj názor av mnohých ďalších ústretových prejavoch.
Ivana: Úcta je pre mňa základom nášho vzťahu. Potrebujem ju vnímať od svojho muža slovami aj skutkami. Napríklad tým, že prijíma moje postoje, názory aj to, čo robím. Že sa môžem v slobode vyjadrovať a prejavovať, aj keď sa to môže veľmi líšiť od jeho videnia vecí. Očakávam ju aj v slovných uisteniach.
A ako ju prejavujete vy tomu druhému?
Ján: Úctu svojej žene prejavujem už tým, že ju oslovujem menom v tvare, ktorý je jej príjemný, neskáčem jej do reči, dávam jej prednosť pri komunikácii v spoločnosti. A tiež tým, že vnímam to, čo má rada, aktívne to robím a eliminujem veci, ktoré sú pre ňu nepríjemné. Snažím sa tiež nevnucovať jej svoje názory, ale hľadáme naše spoločné riešenie konkrétnej situácie. Úctu prejavujem aj tým, že si všímam náznaky toho, čo by ju potešilo, a pokúšam sa plniť jej priania.
Ivana: Prejavujem ju tak, že dávam najavo, čo si na svojom mužovi vážim – jeho postoje, zmýšľanie. A predovšetkým vyjadrením vďačnosti a radosti z toho, že je tu vedľa mňa. Dopomáha mi k tomu aj vedomie, že je to dar aj milosť a že to tak zajtra či za minútu byť nemusí. Myslím, že úctu svojmu mužovi prejavujem nielen ocenením konkrétnych činov, ale aj dotykmi a nonverbálnou komunikáciou.
Menia sa tieto prejavy v čase? Boli potrebné na začiatku manželstva iné ako teraz?
Ján: Prejavom úcty je práve aj vhodná reakcia na premenu potrieb. Učíme sa tomu celý život a je dôležité, aby sme v tom neustále spolupracovali. Nesmieme sa premeniť na súpera. Na začiatku manželstva som sa učil spoznať spôsob a získať zručnosti, z ktorých moja žena vnímala moju úctu. Teraz ide skôr o to, aby mi to nezovšednelo a ja zostal v prejavoch úcty aktívnym. Predtým moja žena mnoho vecí zvládala samostatne a dnes je rada, keď niektoré práce v domácnosti či na záhrade robíme spolu. V ústretovosti vidí nielen pomoc, ale aj moju úctu k nej a jej potrebám.
Ivana: Forma sa možno úplne nemení, ale v priebehu života sa pre mňa stáva viac a viac dôležitá intenzita prejavov úcty a vôbec uvedomenie si, že ich zažívam. Napriek chybám a zabúdaniu, ktoré sa ma už týka. Myslím, že to súvisí so zneistením a mnohokrát reálnymi chybami, ktorých sa dopúšťam.
Máte vo svojom okolí vzťahy, kde úcta chýba? Aké symptómy sa u nich prejavujú?
Ján: Obaja pracujeme ako mediátori s pármi, ktoré sa dostali do vzťahovej núdze. Takže často vidíme, ako vyzerá absencia úcty. Kde sa ľudia pozraňovali a nefunguje tu odpustenie, automaticky sa ako jedny z prvých stratia prejavy úcty. Ľudia sa prestanú oslovovať krstnými menami, ich komunikácia je útočná, kritická, podráždená, nie sú schopní si v pokoji počúvať, nechať druhého dohovoriť atď. Sú od seba zrazu ďaleko. Fungujú iba na takzvanej prevádzkovej rovine, mnohokrát iba kvôli deťom. Obaja sú frustrovaní a vnútorne prázdni.
Ivana: Keď vo vzťahu chýba úcta, pozná sa to často prehliadaním, zhadzovaním názoru druhého aj intonáciou v hlase, používaním uštipačných poznámok, iróniou, sarkazmom, nevstretosťou, neláskavým očným kontaktom a pod. Veľmi ma to bolí aj v medzigeneračných vzťahoch. Často som v čakárňach lekárov svedkom toho, s akou malou úctou sa správa k svojmu starému a niekedy bezmocnému rodičovi jeho syn či dcéra.
Existuje na to nejaký liek?
Ján: Liekom na takto zranené prejavy partnerov je uvedomiť si, že to, čo žijeme, sme si spôsobili my dvaja a máme na tom obaja podiel. Neexistuje jeden bez chyby a druhý zlý. Uvedomenie si svojho podielu viny mi pomáha nasmerovať k vzájomnému odpusteniu. Ľudia, ktorí si odpustia a vydajú sa na cestu budovania svojho vzťahu na nových, lepších základoch, sú schopní si znovu prejavovať nielen rešpekt, ale aj úctu.
Ivana: Hlavným liekom je, myslím, odpustenie starých vín a krívd. Je potrebné nájsť si priestor na zamyslenie, čo mi ubližuje, a tiež premýšľať, čím ja, aj keď často nie cielene, som mohla ublížiť. A mať odvahu o tom porozprávať a poprosiť za odpustenie.
Dá sa podľa vás prejavom úcty naučiť? Kde je dobré začať?
Ján: Po celý život máme príležitosť učiť sa a rozvíjať svoje schopnosti. Napríklad si uvedomiť, že vo svojej žene mám najvzácnejšieho človeka na svete. A z čoho to ona pozná? Tu je veľký priestor na objavovanie toho, čo vníma ako prejav úcty k svojej osobe. Nejde len o slová, gestá, ale aj o pomoc, galantnosť a všímavosť k jej prianiam, potrebám, túžbam… Myslím, že to je úloha na celý dlhý spoločný život. Prajem sebe aj vám, nech sa nám na tomto poli darí.
Ivana: Myslím, že učiť sa môžeme jeden od druhého vzájomne a prirodzene, a to predovšetkým v rodine. Úctu by sme mali dávať, a tým ju máme šancu aj dostať. Ale tiež sa vymedziť, keď so mnou niekto jedná bez úcty.
13.2.2023
Sviatosti u niektorých rozvedených
Vydanie: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup , 11.4.2017, Autor: Aleš Opatrný
Príloha: Perspektívy 15
V vytlačenom vyjadrení predsedu Pápežskej rady kardinála Coccopalmeria (pozri KT 12) som čítal, že cirkev
by mohla pripustiť k Eucharistii veriacich, ktorí žijú v nelegitímnom zväzku, túžia po zmene, ale nemôžu túžbu
uskutočniť. Znamená to, že už nie je nutné urobiť rozhodnutie rozísť sa vo sviatosti zmierenia s hriechom?
Je pochopiteľné, že možnosť prijímania sviatostí u niektorých rozvedených a znovu zosobášených hocikoho
zarazí. Dôležité ale je, či má človek túžbu porozumieť, alebo či to, čo ho prekvapí, hneď odmietne.
Snáď nie je ťažké uznať, že pápež František a kardinál Coccopalmerio sú vybavení dostatočnými znalosťami a
autoritou, a nemožno ich teda podozrievať zo snahy rozdrviť evanjelium, ani z nevedomosti o tom, čo je
správne. Skôr nám pripomínajú, aby sme brali do úvahy Ježišovo posolstvo celé, nie len niekoľko správnych
poučiek, izolovaných od všetkého ostatného. A uznali, že ide o riešenie skutočných a jedinečných ľudských
príbehov, nie o nejaké školské cvičenie.
Preveďme teda stručné a snáď trochu školometské slová kardinálovho do príbehu zo života, s ktorým sa môže
stretnúť každý. Nejaká žena uzavrela v ranom mladosti cirkevný sobáš, z manželstva sa narodili tri deti, po
piatich rokoch muž z rodiny odišiel. Opustená žena s tromi deťmi sa stretla s láskavým (možno podobne
opusteným) mužom, ktorý prijal aj jej deti, a vzali sa na úrade. Od tohto cirkevne neplatného sobáša uplynulo
napríklad desať rokov a obaja sa za tú dobu dostali vo viere oveľa ďalej, než tomu bolo v mladosti. A majú z
tohto zväzku deti, ktoré vychovávajú vo viere. Sami sa usilujú o dobrý kresťanský život, ktorý by pôsobil aj na
ich deti. Je im ľúto stroskotaného prvého manželstva a uznávajú, že sú tiež vinní – hoci treba nie
zásadne. Ľutujú to, ale pôvodné zväzky už nemožno obnoviť. Majú byť odsúdení k životu bez sviatostí „na
doživotie“, keď vieme a vyznávame, že sviatosti sú také dôležité pre kresťanský život? Alebo snáď majú rozbiť
existujúcu rodinu, aby sa im cesta k sviatostiam otvorila, čiže spôsobiť ďalšie zlo ďalším osobám?
Pápež František v exhortácii Amoris laetitia jasne hovorí, že nie je v logike evanjelia, aby bol niekto odsúdený a
vylúčený natrvalo. Nepochybne mu ide viac o skutočných ľudí a ich cestu viery ako o citovanie (v zásade
správnych!) poučiek. Preto požaduje, aby sme osoby v ťažkých a „neregulérnych“ situáciách prijali, aby sme
rozlišovali vo svetle Ducha Svätého ich situácie a umožňovali im začleniť sa čo najviac a čo najlepšie do života
cirkvi. Aby sme nad nimi nestáli so zdvihnutým prstom ako tí nechybujúci a spravodliví. A uznali, že zvrchovane
múdry Boh od nikoho nechce niečo, čo je nemožné, alebo to, čo by len rozmnožilo bolesť a zlo.
V živote sú situácie, keď pokazené veci alebo spôsobenú škodu v životoch druhého človeka a v Božom poriadku
nemožno napraviť. Minulosť je nezmeniteľná. Bolo by tragické, keby pre kresťana, teda Ježišovho človeka, v
tom prípade nebola žiadna reálna cesta k plnému životu v cirkvi a s Pánom. Dúfajme, že mnohí uvidia, aké sú
postoje pápeža Františka podobné postojom Pána Ježiša, a nebudú ich merať mierou svojich znalostí alebo
zvyklostí.
Katechéza sv. Otca Františka – deti II časť 08.04.2015
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Cyklus katechezí o rodině dnes uzavřeme reflexí o dětech, které jsou nejkrásnějším plodem požehnání, jehož se muži a ženě od Boha dostalo. Mluvili jsme už o velkém daru, kterým jsou děti, a dnes musíme bohužel mluvit o „utrpeních“, jež mnohé z nich prožívají.
Mnoho dětí je hned od počátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o své dětství i svoji budoucnost. Někdo se – jakoby na ospravedlnění – opovažuje říkat, že byl omyl přivést je na svět. To je hanebné! Nesvádějme prosím svoje viny na děti! Děti nikdy nejsou „omyl“. Jejich hlad není omyl, stejně jako jím není jejich chudoba, jejich křehkost, jejich opuštěnost – tolik dětí žije opuštěno na ulicích. Omylem není ani jejich nevědomost nebo neschopnost – tolik dětí neví, co je to škola. Toto vše nejsou omyly. Pokud vůbec, tak jsou to důvody, proč je milovat více a velkodušněji. Co uděláme se slavnostními deklaracemi práv člověka a práv dítěte, když potom děti trestáme za omyly dospělých?
Ti kdo jsou pověřeni vládnout a vychovávat, ale řekl bych, že vůbec každý dospělý, všichni jsme zodpovědní za děti a za to, abychom se všemožně zasadili o změnu této situace. Mám na mysli utrpení dětí. Každé dítě, které je marginalizováno, opuštěno, na ulici, žebrá a všemožně se protlouká životem, bez školy a bez lékařské péče, je křikem, který stoupá k Bohu a žaluje na systém, který jsme vytvořili my dospělí. Tyto děti se pak bohužel stávají kořistí zločinců, kteří je vykořisťují k nedůstojným výměnám a obchodům, cvičí je k válce a násilí. I v takzvaných bohatých zemích mnohé děti prožívají dramata, která je těžce poznamenávají v důsledku krize rodiny, nedostatečné výchovy anebo – někdy nelidské – životní úrovně. V každém případě jde o dětství znásilněné na těle i na duši. ®ádné z těchto dětí však není zapomenuto nebeským Otcem! ®ádná z jejich slz není ztracena! A stejně tak nemizí naše odpovědnost, sociální odpovědnost lidí, každého z nás i států.
Ježíš se kdysi rozmrzel na své učedníky za to, že odháněli děti, které mu rodiče přinášeli, aby jim požehnal. Tato evangelní pasáž je dojemná: „Tu k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš jim řekl: ťNechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království«. Vložil na ně ruce a ubíral se dál“ (Mt 19,13-15). Jak krásná je tato důvěra rodičů i Ježíšova odpověď! Jak rád bych, aby to bylo normální pro všechny děti! Je pravda, že se dětem s vážným postižením dostává díky Bohu často mimořádných rodičů, připravených k jakékoli oběti a všestranné velkodušnosti. Tito rodiče by však neměli zůstávat osamocení! Měli bychom provázet jejich námahy, ale také jim nabízet chvíle sdílené radosti a nevázaného veselí, aby nebyli pouze v zajetí terapeutické rutiny.
V každém případě, jde-li o děti, neměly by být slyšet ony obranné úřední formule typu: „nejsme přece dobročinný spolek“ anebo „v soukromí si každý může dělat, co chce“ a také „je nám líto, ale nemůžeme pro vás nic udělat“. Taková slova jsou k ničemu, když jde o děti.
Příliš často na děti dopadají účinky života opotřebovaného nejistou a špatně placenou prací, nesnesitelným časovým vytížením, selhávající dopravou… Děti však platí i za nezralé svazky a nezodpovědné rozvody, jejichž prvními oběťmi jsou. Trpí účinky kultury vyhrocených subjektivních práv a předčasně dospívají. Často absorbují násilí, které nejsou schopny „strávit“, a před očima dospělých jsou nuceny zvyknout si na zanedbanost. Stejně jako v minulosti i dnes dává církev svoje mateřství do služeb dětí a jejich rodin. Rodičům i dětem tohoto našeho světa přináší Boží požehnání, mateřskou něhu, pevnou výtku a rozhodný soud. Bratři a sestry, myslete na děti, s dětmi nejsou žerty!
Pomyslete, co by se stalo se společností, která by se rozhodla zavést jednou pro vždy tuto zásadu: „Je pravda, že nikdo nejsme dokonalí a dopouštíme se mnoha omylů. Ale jde-li o děti, které přicházejí na svět, nebude se žádná oběť dospělých považovat za příliš drahou či příliš velkou, jen když se předejde tomu, aby si dítě myslelo, že je omylem, že za nic nestojí a že je vydáno napospas ranám života a lidské zvůli.“ Jak krásná by byla takováto společnost! Říkám, že takovéto společnosti by byly odpuštěny mnohé z jejích nesčetných omylů. Opravdu mnohé.
Pán bude posuzovat náš život podle toho, co budou referovat andělé dětí, ti andělé, kteří „stále hledí na tvář nebeského Otce“ (srov. Mt 18,10). Stále se ptejme: co budou tito andělé dětí vyprávět Bohu o nás?
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
http://www.radiovaticana.cz
Rodina: Otec, první část
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra
Česká sekce RV
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Budeme pokračovat v katechezích o rodině. Dnes se necháme vést slovem „otec“. Slovem, které je nám křesťanům drahé víc než každé jiné, protože je to jméno, kterým nás Ježíš naučil nazývat Boha: Otec. Význam tohoto jména dostal novou hloubku právě ze způsobu, jakým jej Ježíš používal ve vztahu k Bohu a ukázal svůj zvláštní vztah k Němu. Požehnané tajemství niternosti Boha – Otce, Syna a Ducha – zjevené Ježíšem je jádrem naší křesťanské víry.
„Otec“ je slovem, které znají všichni, slovem univerzálním. Označuje základní vztah, jehož realita je stará jako dějiny člověka. Nicméně v dnešní době se mluví o „společnosti bez otců“. Jinými slovy, zejména v západní kultuře jako by postava otce symbolicky absentovala, zmizela, byla odstraněna. Nejprve to bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole, když rodiče zacházeli se svými dětmi jako s otroky a nerespektovali osobní požadavky jejich růstu a otcové jim nepomáhali nastoupit cestu svobody a přijmout vlastní odpovědnost, aby mohli vytvářet budoucnost svou i celé společnosti. Není to snadné vychovávat dítě ve svobodě.
Takový postoj zajisté není dobrý, avšak často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a děti samotné. Ještě jako biskup Buenos Aires jsem si všiml, že dnešní děti se někdy cítí jako sirotci, a často jsem se tatínků ptal, zda si hrají se svými dětmi, zda mají odvahu a lásku ztrácet čas s dětmi. Odpověď byla ve většině případů ošklivá: „Já přece nemohu, mám tolik práce…“ Takovému vyrůstajícímu dítěti otec chyběl, nehrál si s ním, neztrácel s ním čas.
Chtěl bych během této společné reflexe o rodině říci všem křesťanským komunitám, že musíme být pozornější. Absence otcovské postavy v životě maličkých a dětí způsobuje mezery a rány, které mohou být i velmi závažné. Deviace dětí a dospívajících lze skutečně v mnoha případech vysvětlit tímto nedostatkem, touto nouzí o příklady a spolehlivé průvodce jejich každodenním životem, nedostatkem blízkosti, nedostatkem otcovské lásky. Dojem mnoha mladých, že jsou sirotky, je hlubší než si myslíme.
Jsou sirotci, ale v rodině, protože tatínkové doma chybějí. Fyzicky také, ale především tím, že když jsou doma, nechovají se jako otcové, nevedou dialog se svými dětmi, neplní svoje výchovné poslání, nepředávají svým příkladem provázeným slovy dětem ony principy, ony hodnoty a ona životní pravidla, která potřebují jako chléb. Výchovná jakost otcovské přítomnosti je tím nezbytnější, když je otec nucen z pracovních důvodů být daleko z domu. Někdy se zdá, že tatínkové nevědí přesně, jaké místo v rodině zaujmout a jak děti vychovávat. V této nejistotě se pak svých odpovědností zříkají, vzdávají se jich, opomíjejí je a někdy se možná vůči svým dětem utíkají do vztahu jakési pochybné „rovnocennosti“. Je pravda, že máš být druhem svého dítěte, ale přitom nezapomínat, že jsi otcem! Pokud se chováš k dítěti jenom jako druh na stejné úrovni, neprospívá to dítěti.
A tento problém vidíme také v občanské společnosti. Občanská společnost se svými institucemi má jistou – lze říci otcovskou – odpovědnost vůči mladým, ale někdy je tato odpovědnost opomíjena anebo špatně plněna. Mladí tak osiřejí, postrádají bezpečné cesty, jimiž se mohou ubírat, důvěryhodné učitele, ideály, které zahřejí srdce, hodnoty a naděje, které jsou jim denní oporou. Jsou možná zahrnuti idoly, ale okrádáni o srdce; jsou podněcováni ke snům o zábavách a rozkoších, ale není jim dána práce; jsou šáleni bůžkem peněz a je jim upíráno pravé bohatství.
Prospěje proto všem, otcům i dětem, znovu naslouchat příslibu, který Ježíš dal svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18). On je totiž Cestou, kterou je třeba se ubírat; Učitelem, kterému třeba naslouchat; Nadějí, že svět se může změnit, že láska přemáhá nenávist a že všem nadejde budoucnost bratrství a pokoje. Někdo z vás mi může říci: „Ale otče, dnes jste příliš negativní. Mluvil jste jenom o absenci otců a tom, co se stane, když otcové nejsou dětem nablízku…“ To je pravda, chtěl jsem to zdůraznit, protože příští středu budu v katechezi pokračovat objasňováním krásy otcovství. Rozhodl jsem se tedy začít od temnoty, abychom došli ke světlu. Kéž nám Pán pomůže tyto věci dobře chápat.
Rodina: Otec, druhá část
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.
Česká sekce RV
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych rád podal druhou část reflexe o postavě otce v rodině. Minule jsem mluvil o problému absence otců, dnes chci pohlédnout na pozitivní aspekt. Také svatý Josef byl pokoušen opustit Marii, když zjistil, že je těhotná. Zasáhl však anděl Páně, který Josefovi představil Boží plán i poslání pěstouna. Josef, muž spravedlivý „vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24) a stal se otcem nazaretské rodiny.
Každá rodina potřebuje otce. Dnes se zastavíme u hodnoty této role. Chtěl bych přitom vyjít z několika vět, jimiž se v knize Přísloví obrací otec ke svému synu: „Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, bude plesat srdce mé a mé nitro zajásá, když tvé rty budou říkat, co je správné“ (Př 23,15-16). Nelze lépe vyjádřit hrdost a dojetí otce, který poznává, že předal synovi to, co je v životě nejcennější, totiž moudré srdce. Tento otec neříká: „Jsem na tebe hrdý, protože jsi stejný jako já a protože opakuješ věci, které říkám a dělám já.“ Nikoli. Říká něco mnohem důležitějšího, co bychom mohli tlumočit následovně: „Budu šťastný, kdykoli uvidím, že jednáš moudře, a budu pohnut, uslyším-li tě mluvit správně. Toto jsem ti chtěl zanechat, aby sis to osvojil: schopnost cítit a jednat, mluvit a soudit moudře a správně. A abys takovým mohl být, učil jsem tě, cos neznal, a opravoval chyby, které jsi neviděl. Dal jsem ti pocítit hlubokou a zároveň diskrétní sympatii, kterou jsi možná plně nevnímal, když jsi byl mladý a nerozhodný. Dal jsem ti svědectví náročnosti a pevnosti, které jsi možná nechápal, když sis přál jen náklonnost a ochranu. Já sám jsem musel jako první podstoupit zkoušku moudrosti srdce, bdít nad přemírou citů a nelibosti, abych unesl tíži nevyhnutelných nedorozumění a nalezl správná slova, kterým bys rozuměl. Nyní – pokračuje otec – když vidím, že se snažíš být takovým vůči vlastním dětem a vůči všem, jsem dojat.“ Tolik slova jednoho moudrého, zralého otce.
Otec dobře ví, kolik stojí předání takovéhoto odkazu: kolik blízkosti, něhy a pevnosti. Avšak kolik útěchy a odměny přinášejí děti, které tomuto odkazu vzdávají čest! Je to radost, která vykupuje veškerou námahu, překonává každé nedorozumění a hojí každou ránu.
První nutností je tedy přítomnost otce v rodině. Aby byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti a brzdí jejich růst. Evangelium mluví o příkladnosti Otce, který je v nebesích. On jediný – říká Ježíš – může být skutečně nazýván „dobrým Otcem“ (srov. Mk 10,18). Všichni znají ono výjimečné podobenství o marnotratném synu či o milosrdném otci v 15. kapitole Lukášova evangelia. Jaká důstojnost a něha je v onom otci, který očekává doma ve dveřích návrat svého syna! Otcové musejí být trpěliví. Častokrát nelze dělat nic jiného než čekat, modlit se a čekat trpělivě, něžně, velkodušně a milosrdně.
Dobrý otec umí čekat a odpouštět z hloubi srdce. Umí zajisté i rázně napomenout. Není otcem slabým, povolným a sentimentálním. Otec, který umí napomenout, aniž by odradil, dovede také neúnavně chránit. Jednou jsem slyšel na setkání s jedněmi manželi otce, jak řekl: „Někdy musím dětem trochu naložit… ale nikdy ne na tvář, abych je nepokořil.“ To je krásné. Má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale správným způsobem, a jde se dál.
Může-li někdo opravdu důkladně vysvětlit modlitbu Otče náš, kterou učil Ježíš, pak je to ten, kdo žije otcovství v první osobě. Bez milosti, která přichází od nebeského Otce, ztrácejí otcové odvahu a utíkají z boje. Děti však potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej. A pokud jej nenajdou, způsobí jim to zranění, které se hojí velmi obtížně.
Církev, naše matka, se snaží všemi svými silami podporovat dobrou a velkorysou přítomnost otců v rodinách, protože jsou pro nová pokolení nenahraditelnými strážci a prostředníky víry v dobro, víry ve spravedlnost a v ochranu Boží, jako svatý Josef.
Rodina: Matka
7.1.2015
*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.*
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes budeme pokračovat katechezí o církvi a přemýšlet o matce církvi. Církev je matka, naše svatá matka církev.V těchto dnech nám liturgie církve klade před oči ikonu Matky Boží Panny Marie. První den roku je slavnost Matky Boží a potom následuje slavnost Zjevení Páně, připomínka příchodu mudrců. Evangelista Matouš píše: „Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu“ (/Mt/ 2,11). Je to matka, která po Jeho porodu, představuje Syna světu. Ona nám dává Ježíše, ukazuje nám Ježíše, umožňuje nám spatřit Ježíše.
Pokračujeme v katechezích o rodině a v rodině je /matka/. Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj další život, za lidskou a duchovní formaci. A třebaže je matka symbolicky vynášena množstvím poezie a spoustou krásných věcí, které se o matce říkají, není jí dopřáváno sluchu, nedostává se jí pomoci v každodenním životě a její ústřední postavení ve společnosti je málo bráno v úvahu. Ochota matek obětovat se pro děti bývá dokonce využívána, aby se „ušetřilo“ na sociálních výdajích.
I v křesťanské komunitě se někdy stává, že matka není dostatečně brána v potaz a málo se jí naslouchá. Přece však je středem života církve Ježíšova Matka. Matkám ochotným k mnoha obětem pro svoje děti a nezřídka i pro děti druhých by se asi mělo dostávat více sluchu. Je třeba více chápat jejich každodenní boj, když se snaží být efektivní v práci, pozorné a vnímavé v rodině; je třeba lépe chápat, po čem matky touží, když usilují o lepší a autentičtější plody svojí emancipace. Matka s dětmi má vždycky nějaké problémy, vždycky má práci. Vzpomínám si, že doma, kde nás bylo pět dětí, jedno chtělo něco, druhé myslelo na něco jiného, a ubohá maminka chodila od jednoho ke druhému. Byla však šťastná a dala nám toho hodně.
Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. „Individuum“ znamená „to, co nelze dělit“. Matky se však dělí, jakmile přijmou dítě, aby jej přivedly na svět a vychovaly. Právě matky nejvíce nenávidí válku, která zabíjí jejich děti. Častokrát myslím na matky, které dostaly dopis, ve kterém jim bylo oznámeno, že jejich syn padl při obraně vlasti. Ubohé ženy! Kolik jen trpí matky! Ony dosvědčují krásuživota. Arcibiskup Arnulfo Romero říkával, že matky žijí „mateřským mučednictvím“. V homilii na pohřbu jednoho kněze zavražděného eskadrami smrti řekl s odkazem na Druhý vatikánský koncil: „Všichni musíme být připraveni zemřít za svoji víru, i když se nám této cti od Pána nedostane… Dát život neznamená jenom být zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost, mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním mlčení života, postupným dáváním
života. Ano, jako to činí matka, která bez bázně, v jednoduchosti mateřského mučednictví počne ve svém lůně dítě, přivede jej na svět, kojí, chová jej a něžně se o ně stará. Tak se dává život. Je to mučednictví.“ Tolik citát. Ano, být matkou neznamená jenom přivést dítě na svět, nýbrž je to také životní volba. Co volí matka? Jaká je volba matky? ®ivotní volbou matky je darovat život. A to je velkolepé, to je krásné!
Společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí, je vepsána hodnota víry v život lidské bytosti. Je to poselství, které věřící matky umějí předávat bez mnohého vysvětlování. To přijde potom, avšak zárodek víry spočívá v oněch prvních nejdrahocennějších momentech. Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. A spolu s tím vším je církev naší matkou! Nejsme sirotci, máme matku! Matku Boží, Matku církev a naši matku. Nejsme sirotci, jsme děti církve, jsme děti Matky Boží a jsme děti našich matek.
Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách a za to, co dáváte církvi a světu. A tobě, milovaná církvi díky, díky, že jsi matkou. A tobě Maria, matko Boží, díky, že nám ukazuješ Ježíše, A díky všem zde přítomným maminkám, které zdravíme potleskem!
/Přeložil Milan Glaser/
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Rodina: Děti
11.2.2015
*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Po zamyšlení nad postavami matky a otce bych v dnešní katechezi chtěl mluvit o dítěti nebo lépe o dětech. Vyjdu přitom z krásného Izaiášova obrazu. Prorok říká: „Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce“ (/Iz/ 60,4-5a). Je to nádherný obraz, obraz štěstí vzniklý shledáním rodičů a dětí, kteří společně putují vstříc budoucí svobodě a pokoji, po dlouhém období odloučení a rozdělení, kdy se židovský lid nacházel daleko od svojí vlasti.
Existuje totiž těsné spojení mezi nadějí lidu a harmonií mezi generacemi. To si musíme dobře uvědomit. Radost dětí rozechvívá srdce rodičů a otevírá budoucnost. Děti jsou radostí rodiny i společnosti. Nejsou problémem reprodukční biologie, ani jedním z mnoha způsobů seberealizace. A tím méně jsou majetkem rodičů. Nikoli, děti jsou darem, dárkem. Děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné a současně má nezaměnitelný vztah ke svým kořenům. Být synem a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou paměť a naději lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, jiným a odlišným. Dovolte mi jednu rodinnou vzpomínku. Pamatuji si na svoji maminku, jak o nás říkala – bylo nás pět – „Mám pět dětí.“ A když jsme se ptali, které je nejoblíbenější, odpovídala: „Mám pět dětí jako pět prstů. Když ublíží jednomu, pocítím bolest. Když druhému, tak také. Pocítí to všech pět. Všechno jsou moje děti, ale liší se jako prsty jedné ruky. A taková je rodina. Děti jsou různé, ale všechny jsou dětmi.
Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem: život zrozený námi, ale určený jemu, jeho dobru. Dobru rodiny, společnosti a celému lidstvu. Zde pramení také hloubka lidské zkušenosti být synem či dcerou, která nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme milováni dříve. Děti jsou milovány ještě než přijdou. Často potkávám maminky, které mi na náměstí ukazují, že čekají
dítě, a žádají požehnání… tyto děti jsou milovány ještě před příchodem na svět. Taková je štědrost lásky. Jsou milovány ještě před narozením podobně jako nás Bůh vždycky miluje první. Jsou milovány ještě předtím než by si něco zasloužily, ještě před tím než dovedou mluvit či myslet, dokonce dříve než přijdou na svět! Být dětmi je zásadní podmínkou poznání Boží lásky, která je posledním zdrojem tohoto autentického zázraku. Do duše každého, jakkoli křehkého dítěte Bůh vkládá pečeť této lásky, která je základem osobní důstojnosti, kterou nic a nikdo nebude moci zničit.
Dnes je pro děti těžší představovat si svoji budoucnost. Otcové, jak jsem naznačil v předcházejících katechezích, možná učinili krok zpět a děti jsou si méně jisté, když mají kráčet vpřed. Dobrému vztahu mezi generacemi se můžeme naučit od našeho nebeského Otce, který ponechává každému z nás svobodu, ale nikdy nás nenechává samotné. A když chybujeme, On nás stále trpělivě sleduje a svoji lásku k nám neumenšuje. Nebeský Otec ve svojí lásce k nám neustupuje zpět. Vždycky jde vpřed a pokud nemůže vpřed, čeká na nás, nikdy se nevrací zpět; chce aby jeho
děti byly odvážné a postupovaly vpřed.
Děti nemají mít strach ze závazku tvořit nový svět. A je správné, touží-li, aby byl lepší než ten, který obdrželi! Je však zapotřebí činit to bez arogance, bez domýšlivosti. Vždycky je třeba umět přiznávat dětem hodnotu a rodiče je vždycky třeba ctít. Čtvrté přikázání požaduje po dětech – a všichni jimi jsme – aby ctili otce i matku (srov. /Ex/ 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společností beze cti. Nejsou-li ctěni rodiče, pak mizí vlastní čest! Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a chtivá mládež. Ale bude to také společnost lakomá, neochotná k rodičovství, nemilující děti, které považuje hlavně za starost, tíži a riziko. Taková společnost je depresivní. Pomysleme na mnohé společnosti, které známe tady v Evropě. Jsou to společnosti v depresi, protože nechtějí děti, nemají děti a porodnost nedosahuje ani jednoho promile. Proč? Každý z nás o tom může přemýšlet a odpovědět si. Je-li na početnou rodinu pohlíženo jako na
zátěž, pak tu něco nehraje! Rodičovství musí být zodpovědné, jak učí encyklika /Humanae vitae/ bl. Pavla VI., a mít více dětí se nemůže stát automaticky nezodpovědnou volbou. Avšak rozhodnutí nemít děti je egoistické. Rodičovstvím se život omlazuje a získává energii, obohacuje se a nikoli ochuzuje! Děti se učí brát na sebe starost o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou v doceňování svých darů. Radostná zkušenost sourozenectví sytí úctu i péči rodičů, kterým náleží naše uznání. Mnozí z vás zde přítomných mají děti a všichni jsme dětmi. Udělejme jednu věc. Ztišme se na minutu. Každý z nás ať v srdci mlčky přemýšlí o svých dětech, pokud je má. A všichni mysleme na svoje rodiče a děkujme Bohu za dar života. Mlčky. Ti co mají děti, ať myslí na ně, a všichni mysleme na svoje rodiče. Pán ať žehná našim rodičům a vašim dětem!
Ježíš věčný Syn, který se stal synem v čase, ať nám pomáhá hledat cestu k novému rozjasnění této tak prosté a tak obrovské lidské zkušenosti, kterou jsou děti. Rodičovství je tajemstvím, které obohacuje život všech a přichází od samotného Boha. Musíme jej znovu objevit, překonat předsudek a ve víře a dokonalé radosti toto tajemství žít. Je tak krásné, když chodím mezi vámi a vidím tatínky a maminky, kteří zvedají svoje děti k požehnání. Takové gesto je skoro božské. Děkuji vám, že jej konáte.
/Přeložil Milan Glaser/
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Rodina: Sourozenci
18.2.2015
*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*
Drazí bratři a sestry, dobrý den.
V našich katechezích o rodině dnes přichází řada na /sourozence/, poté, co jsme uvažovali o roli matky, otce a dětí. „Bratr“ a „sestra“ jsou slova, která křesťanství velmi miluje. A díky zkušenosti v rodině jsou to slova, která chápou všechny kultury a epochy.
Bratrský svazek má zvláštní místo v dějinách lidu, kterému se Bůh zjevil v samém jádru lidského prožívání. ®almista zpívá o kráse bratrského svazku: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“ (/®l/ 132,1). Je to pravdivé, protože bratrství je krásné! Ježíš Kristus dovedl k plnosti také toto lidské bratrství a sesterství tím, že je povýšil do trojičné lásky a posílil natolik, že vysoce přesahuje příbuzenské svazky a může překonat jakoukoliv hradbu odcizení.
Víme, že když se bratrský vztah naruší, když se pokazí vztah mezi sourozenci, otevírá se cesta bolestným konfliktům, zradě a nenávisti. Biblické vyprávění o Kainovi a Ábelovi je příkladem takového negativního vyústění. Poté, co Kain zavraždil Ábela, se ho Bůh ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ (/Gn/ 4,9a). Tuto otázku Pán opakuje každému pokolení. A bohužel se v každé generaci rovněž nepřestává opakovat dramatická Kainova odpověď: „Nevím. Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ (/Gn/ 4,9b). Přerušení bratrského svazku je pro lidstvo špatné a zlé. A také v rodině, když se bratři hádají kvůli maličkostem nebo kvůli dědictví, a potom spolu nemluví a nezdraví se navzájem. To je ošklivé! Bratrství je velká hodnota. Když jen pomyslíme, že všichni sourozenci po devět měsíců obývali lůno téže matky a že pocházejí z matčina těla. Bratrství nelze zrušit. Všichni známe rodiny, kde nastala roztržka mezi sourozenci, kteří se odloučili a pohádali, a možná máme nějaký případ i ve vlastní rodině. Prosme Pána, aby těmto bratrům pomohl zpět k jednotě a opětovnému vybudování rodiny. Bratrství se nesmí zlomit, protože když k tomu dojde, stane se totéž co Kainovi s Ábelem. Když se Pán ptá Kaina, kde je jeho bratr, Kain mu odpoví: „Nevím, o svého bratra se nezajímám.“ Je zlé a velmi bolestné něco takového slyšet. Neustále se ve svých modlitbách modleme za rozdělené bratry.
Svazek bratrství, který v rodině utváří mezi sourozenci, je velikou školou svobody a pokoje, pokud roste ve výchovné atmosféře otevřenosti vůči druhým. V rodině mezi sourozenci se člověk učí mezilidskému soužití, tomu, jak se má žít ve společnosti. Možná si toho nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do bratrství ve světě! Zakusíme-li toto počáteční bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský styl jako příslib na celou společnost a vztahy mezi národy.
Požehnání, kterým Bůh v Ježíši Kristu zahrnuje bratrský svazek, toto pouto rozšiřuje nepředstavitelným způsobem a uschopňuje ho, aby překonalo jakýkoliv rozdíl mezi národy, jazyky, kulturami a dokonce i náboženstvími.
Pomyslete, co nastane se vztahem lidí, byť nanejvýš odlišných, když mohou jeden o druhém říci: „Tento člověk je pro mne skutečně bratrem, je opravdu jako sestra“. To je velmi krásné. Ostatně dějiny nám dostatečně ukázaly, že svoboda a rovnost bez bratrství mohou překypovat individualismem, konformismem a osobním zájmem.
Bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení. Sourozenců, kteří se takto svým bratrům a sestrám věnují, je na celém světě velmi mnoho, ale možná si dostatečně nevážíme jejich velkorysosti. A když je v rodině hodně dětí – dnes jsem pozdravil jednu rodinu s devíti dětmi – nejstarší sourozenec pomáhá mamince nebo tatínkovi v péči o nejmenší. Je to krásná práce a pomoc mezi sourozenci.
Mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná zkušenost.Totéž platí pro křesťanské bratrství. Nejmenší, nejslabší a nejchudší nás mají rozněžnit, mají „právo“ na to, aby nás vzali u srdce a pronikli do naší duše. Ano, jsou to naši bratři a jako s takovými s nimi máme jednat a milovat je. Když se to děje a chudí jsou u nás jako doma, ožije naše křesťanské bratrství. Křesťané totiž vyhledávají chudé a slabé nikoli proto, aby naplnili jakýsi ideologický program, nýbrž kvůli Pánovu slovu a příkladu, které nám říkají, že jsme všichni bratři. Toto je základ Boží lásky a každé mezilidské spravedlnosti. Navrhuji vám, abychom se před koncem, do kterého chybí už jen pár řádek, každý v tichu zamysleli na svými bratry a sestrami a v tichosti srdce se za ně pomodlili. Setrvejme ve chvíli ticha… Touto modlitbou jsme všechny tyto bratry a sestry v myšlenkách a srdci přivedli sem na náměstí, aby obdrželi požehnání.
Dnes je více než kdy jindy nutné bratrství opětovně postavit do středu naší technokratické a byrokratické společnosti. Pokud toto nastane, také svoboda a rovnost začnou správně intonovat. Nezbavujme tedy s lehkým srdcem své rodiny toho, aby kvůli ostychu nebo strachu nezažívaly krásu, kterou přináší sourozenecká zkušenost mnoha synů a dcer. A neztrácejme důvěru v šíři obzoru, kterou si je víra schopna odnést z této zkušenosti, ozářené Božím požehnáním.
/Přeložila Jana Gruberová/
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Rodina: Prarodiče, první část
4.3.2015
*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní.
Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich křehkosti a důstojnosti. Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou bohatstvím, nelze je
ignorovat.
Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti.
Odborníci na Západě prezentují současnost jako /epochu stárnutí/: dětí je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura – ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto /návyku na skartační kulturu/ je něco zbabělého.
Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni.
Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že ťjenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (/Solo l´amore ci puo salvare/, Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: ťDobře, dobře.« – Kolik máte dětí? – ťHodně.« – A navštěvují vás? – ťAno, ano, vždycky přijdou« – A kdy tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: ťNa Vánoce.« – A byl srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích!
Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? – ťDělám stolek, tati.« – Proč stolek? – ťAbych ti jej mohl dát, až
budeš starý, a mohl jsi jíst.« – Děti mají více svědomí než my!
Církev má ve své tradici bohaté /zásoby moudrosti/ a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (/Sir/ 8,9).
Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet /kolektivní smysl vděčnosti/, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity.
Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně.
Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však /obzvláště slabí/, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez /blízkosti/, kde se /nezištnost/ a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči
starým, není budoucnost pro mladé.
/Přeložil Milan Glaser/
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Rodina: Prarodiče, druhá část
11.3.2015
*Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra*
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V dnešní katechezi budeme pokračovat v reflexi o prarodičích a uvažovat o /hodnotě a důležitosti jejich role v rodině/. Učiním tak tím, že se s nimi ztotožním, protože také já k této věkové kategorii patřím.
Když jsem byl na Filipínách, tak mne obyvatelé Filipín zdravili slovy: „Lolo Kiko“, což znamená „dědeček František“. „Lolo Kiko,“ říkali! Nejprve je třeba zdůraznit jednu věc. Je pravdou, že společnost tíhne k tomu, aby nás skartovala, Pán však nikoli. Pán nás nikdy neskartuje. Volá nás, abychom jej následovali v každém věku. /Také stáří obsahuje milost a poslání/, opravdové Pánovo /povolání/. Stáří je povoláním. Ještě nenastal čas „dát vesla do loďky“. Toto životní období se od těch předchozích nepochybně liší. Musíme jej také trochu „vynalézt“, protože
naše společnosti nejsou připraveny duchovně, ani morálně přiznat této životní etapě její plnou hodnotu. Kdysi skutečně nebylo normální mít k dispozici čas, dnes mnohem víc. A také křesťanská spiritualita byla poněkud zaskočena. Je třeba uchopit spiritualitu seniorů. Díky Bohu však nechybějí svědectví světců a světic pokročilého věku.
Velmi mne oslovil „Den seniorů“, který jsme loni uspořádali tady na Svatopetrském náměstí, které bylo zcela zaplněno. Naslouchal jsem příběhům seniorů, kteří žijí pro druhé, a také manželských párů, jak přicházejí a říkají: „Slavíme dnes 50. výročí – nebo 60. výročí – manželství“. Já říkám: Ukažte to mladým, kteří brzo ochabují! Senioři dosvědčují věrnost. A bylo jich tady v ten den mnoho. V této reflexi je třeba pokračovat v církevním i občanském prostoru. Evangelium nám v tom podává velmi krásný, dojemný a povzbuzující obraz. Jsou to Simeon a
Anna, o nichž referuje evangelium o Ježíšově dětství napsané svatým Lukášem. Oba byli zajisté seniory: stařec Simeon a čtyřiaosmdesátiletá prorokyně Anna. Věk této ženy nebyl zamlčen. Evangelium říká, že denně s velikou věrností a dlouhé roky očekávali příchod Boha. Chtěli vidět ten den, zachytit znamení, vytušit jeho svítání. Možná už byli také trochu smířeni s tím, že dříve zemřou. Jejich dlouhé čekání však trvalo celý život, neměli důležitější závazky než očekávat Pána a modlit se. A když Maria a Josef přišli do chrámu, aby splnili ustanovení Zákona, Simeon a Anna přišli podníceni vnuknutím Ducha svatého (srov. /Lk/ 2,27). Tíže věku a čekání z nich okamžitě spadla. Rozpoznali Dítě, objevili /novou sílu k novému úkolu/: vzdát díky a vydat svědectví tomuto Božímu znamení. Simeon pronesl improvizovaný chvalozpěv (srov. /Lk/ 2,29-32), stal se v té chvíli básníkem, a Anna se stala první hlasatelkou Ježíše, „mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (/Lk/ 2,38).
Drazí prarodiče, drazí senioři, vyjděme po stopách těchto mimořádných starců! Staňme se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí Boží Slovo. /Modlitba prarodičů a seniorů je velkým darem pro církev!/ Je to obrovské bohatství. A velká injekce moudrosti také pro celou lidskou společnost, zejména pro tu, která je příliš zaneprázdněná, schvácená a roztěkaná. Někdo musí zpívat rovněž pro ně a opěvovat Boží znamení, modlit se za ně. Podívejme se na Benedikta XVI., který se rozhodl trávit v modlitbě a naslouchání Bohu
poslední úsek svého života! To je krásné. Velký věřící pravoslavné tradice z minulého století, Olivier Clément, říkával: „Civilizace, kde už se nikdo nemodlí, je civilizací, v níž stáří už nemá žádný smysl. A to je děsivé. My potřebujeme především seniory, kteří se modlí, protože k tomu je nám dáno stáří.“ Potřebujeme staré lidi, kteří se modlí, protože k tomu nám bylo dáno stáří. Modlitba starých lidí je krásná.
Můžeme /děkovat/ Pánu za obdržená dobrodiní a zaplnit prázdnotu nevděčnosti, která Jej obklopuje. Můžeme se /přimlouvat/ za touhy nových generací a dávat důstojnost paměti a obětem z minulosti. Můžeme připomínat ambiciózním mladým, že život bez lásky je vyprahlý. Můžeme ustrašeným mladým říci, že úzkost z budoucnosti lze překonat. Můžeme učit mládež příliš zamilovanou samu do sebe, že větší radostí je dávat než dostávat. Babičky a dědečci jsou stálým „sborem“ velkého duchovního chrámu, kde jsou prosebná modlitba a chvalozpěv oporou společenství,
které pracuje a bojuje na poli života.
Modlitba nakonec /nepřetržitě očišťuje srdce/. Chvála a prosba k Bohu zamezují tomu, aby se srdce zatvrdilo v zášti a sobectví. Jak ohavný je cynismus starce, který ztratil smysl svého svědectví, pohrdá mladými a nepředává životní moudrost! A jak krásné je naopak povzbuzení, které starý člověk dovede dát mladému, jenž hledá smysl víry a života! To je opravdové poslání prarodičů, povolání seniorů. Slova prarodičů mají pro mladé zvláštní smysl a oni si to uvědomují. Slova, která mi moje babička napsala v den mého kněžského svěcení, nosím stále s sebou, mám je v breviáři, často je čtu a mám z nich užitek.
Velmi bych si přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí! A to je to, oč dnes prosím Pána: toto objetí!
/Přeložil Milan Glaser/
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2015 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva
vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.