Zdeněk: Cesta do Demänovskej doliny
Cesta do Demänovské doliny, je pro mne cestou za svými, za všemi těmi, kteří sdílejí stejný osud, za těmi kdož skrz víru podávají svoji ruku Bohu a doufají, že budou vyslyšeni.
Nebylo tomu jinak ani tentokrát a proto máme s Dankou vždycky ty jízdy rádi, těšíme se, že si těch několik hodin cestování změníme na svoji duševní přípravu a pastvu pro oči, které necháváme na zajímavých místech kudy projíždíme, a které v nás zanechávají odkaz do budoucna.
Já sám se během cesty zastavuji ve svých myšlenkách a vracím se k minulému střetnutí a připravuji se na duševní očistu, kterou cítím ať už po návratu z rodičovského setkání v Piešťanech nebo poutního místa Mariánky. Jen tato cesta je něčím zvláštní, jiná. Vybavuji si opět své pocity z listopadu 2008. Ano, nemohu se mýlit, je to mnohem silnější. Kladu si otázku. Proč?
Odpověď mi dává už samotné místo, když vystupuji a cítím smrky, když se nadechuji z plných plic a vstřebávám úplně jiný vzduch, když se okolo mne rozprostírá les, jehož jediným zvukem jsou hlasy ptactva a sametový zvuk jehličnanů jejichž větve se dotýkají a protkávají a v klidných pohybech vydávají neopakovatelný zvuk lesního šumu. Na tu chvíli, netrvající více než pár sekund se soustředím, tu chci cítit, když v pražských ulicích nastupuji do metra, tramvaje, prodírajíc se mezi stále spěchající masou lidí, jdoucí odnikud nikam.
Rozhlížím se a očima těkám po svém okolí a hledám první ruce, první pohledy očí, první náznaky toho proč tu jsme.
Najednou tu vší přírodní krásu přestanu vnímat. Začnu vnímat tu sílu lidských srdcí, jednoho po druhém, někoho v přátelském objetí, někoho pevným stiskem ruky, někoho jasným a vše říkajícím pohledem do očí. To mne naplňuje pocitem sounáležitosti, ano patřím sem a všichni jsme jedno. Jsme KOMUNITA. To slovo přestává být slovem, to se zde naplňuje a se svým přívlastkem Cenacolská, jako by jí chyběl přívlastek už jen jeden – BO®Í. Ten si domýšlím sám a nejsem sám. Stojím uprostřed těch rukou, pohledů a hlasů, které se množí s každým dojezdem a já už nevnímám ty ruce, oči, vnímám ta srdce, se kterým na dlani každý z nás vstupuje do NAŠÍ KOMUNITY a dává se Bohu. Ano ten tu je mezi námi. Už nemusím být nevěřící Tomáš, je zde a důkaz leží každému na dosah ruky i očí. Ano, mohu se ho dotknout a dotýkám se jej. Zprvu ostýchavě. Ale jak plyne ten „Demänovský“ čas, tak stále směleji a přitom vždy s pokorou. Jsem součástí a posiluje mne to, dávám se jako se dávají všichni Ti, kteří přes objetí, stisk ruky i pohled tiše říkají – jsem tu a jsem tady pro Tebe.
Ta doba od pátku do neděle mne naplňuje silným pocitem a nemohu ten čas popsat jako sled událostí. To neumím, jako neumím, ve své nedokonalosti, mnoho jiných věcí.
Ten duch, který je tu mezi námi, sílí každou hodinou, společným růžencem, při kterém mne cestou lesem mrazí v zádech, slyšíc to hlasité volání k Bohu o pomoc o naději o lásku. Plně si uvědomuji proč tu jsem, nehledám, netápu, vím, že i já jsem si přišel vyprosit pokorně svou naději pro syna jehož jsem nechal padnout, abych poznal, že jsem padl ještě hlouběji než-li on. A tato MOJE touha a naděje nabírá směr, ve chvíli, kdy slyším hlasy těch jež si už do své smrti nepřestanu vážit. Slyším tu naléhavost hlasů i jejich klid během mše, kdy zdi svatostánku dodávají našemu společnému vyznání Bohu odezvu, která do mne zase vstupuje zpět jako ozvěna a vrací se jako posílení. Dotýká se mne společný sbor knězů, jejichž jazyky se různí, ale kteří ke mně promlouvají jasným poselstvím a nabízejí mi cestu. Stačí se mi podívat jim do očí. Jsou plné lásky, pochopení, snahy rozdat ze sebe všechnu tu neutuchající energii a přitom být stále tady, nabízet svoji pomocnou ruku a přitom být příkladem v POKOŘE.
To byl ten nejsilnější zážitek, to bylo umocnění celého setkání a naplnění všech představ, měl-li jsem neskromně nějaké. Bylo to duchovní povýšení našich střetnutí na tu nejvyšší úroveň.
Je to dar, pro který jsem cestoval a který jsem si i odvezl. Být tomu všemu přítomen, cítit to, uvědomit si ty oběti a sklopit hlavu, znamená věřit v Boha a současně závazek být lepším. Chci ty chvíle zažívat, chci být při tom. Chci se učit pokoře, děkovat Bohu, dávat se mu a VĚČNĚ ho prosit o osvobození.
To je moje svědectví.
Zdeněk