Svedectvo Martina
Rok s koronou mi dal nečekané sblížení s těmi, kdo žijí v komunitních domech po celém světě. Ještě dlouho po Velikonoční neděli 2019 jsem měla pocit, že jsem pořád v půstu. Živá setkání s přáteli nebyla možná. Alenka naštěstí založila skupinu na WhatsAppu, kde může naše české společenství alespoň omezeně komunikovat. Z koronového polospánku mě vytrhly májové růžence. Přiznávám, z počátku jsem se soustředila hlavně na to, zda uvidím známé tváře, zda zaslechnu češtinu, nebo slovenštinu. Postupně mi ale začalo docházet, že nejde o to, zjistit, kde všude po světě jsou rozeseti „naši“. Kluci a holky v komunitních domech nám otevřeli dveře, pozvali nás do své každodennosti. Tato zkušenost byla tichá, nenápadná a silná.
Je důležité, že Festa della Vita vůbec byla. Měla jsem možnost účastnit se dvou předchozích ročníků. Dokázala jsem si do jisté míry představit, že jsem na kopci i nyní. Mým nejsilnějším zážitkem však bylo něco, co se vůbec nestalo. Ke konci Festy 2018 jsme se loučili se dvěma staršími maminkami z britského společenství, které seděly nedaleko nás. Ptaly se, zda budeme i příští rok na stejném místě, že je s námi legrace. Slovenský táta Števo přisvědčil – každý rok sedí slovensko-česká skupina na stejném místě. Příští rok se tu určitě setkáme. S pokorou přijímám, že se letos setkáváme v myšlenkách a přes internet.
V předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie zahajují Jarka s Frantou a dalšími Moraváky páteční kluby ve Zlíně. Je to významný krok na cestě k českému komunitnímu domu.
Říjnové růžence vnímám jako návrat domů. Opět každý večer zalézám do komůrky, kde je vedle kompotů, minerálek, čisticích prostředků a toaletního papíru i poměrně stabilní příjem internetu. I to nějak patří k mé letošní cenacolské zkušenosti.
Jsem vděčná za to, že svědectví z US domů jsou v angličtině, italsky rozumím opravdu mizerně. Hlavní je ale ten téměř hmatatelný dotek se všemi, kdo se modlí. Všímám si gesta – pohlazení, či přivinutí neklidného dítěte, odhodlaný zpěv v chlapeckých domech, měkkou harmonii v domech ženských. Žasnu nad barvitou výzdobou v latinsko-amerických domech, nad prosklenou zdí v kapličce na Filipínách – vlastně nad vším. Nebýt té neblahé korony, tento zážitek bych asi nikdy nezískala.
U vánočního programu ze Saluzza v srdci děkuji. Úvodní svědectví Stefana a Eleonory a pak všechny ty pozdravy z jednotlivých domů, příběh Kristova narození v podání našich přátel v Libérii – veliká radost.
Abych nebyla jenom pasivním příjemcem všech těch důvěrných a otevřených svědectví, chtěla bych přidat i něco sama za sebe. V naší rodině se za tento rok mnohé posunulo lepšímu. Náš syn má diagnózu vylučující nástup do komunity. S manželem se snažíme držet pravidel společenství, uzdravit a napravit vztahy v rodině. Samozřejmě musíme brát ohled na rady lékařů a dalších odborníků. Náš syn na sobě v tomto podivném roce hodně zapracoval. Chválím ho. Děkuji všem, kdo nás na této cestě provázejí, děkuji komunitě Cenacolo. Cítím velikou vděčnost a pokoru před Stvořitelem, Pánem všech věcí.
Martina